Červen 2018

Představa globální apokalypsy

15. června 2018 v 15:05
Jako vášnivá čtenářka apokalyptických románů často sním o konci světa. V mých představách svět neskončí kvůli ekologické katastrofě. Třeba kvůli tomu, že brzo vymřou včely a zhroutí se celý ekosystém. Nepředstavuju si ani apokalypsu způsobenou zamořením Země neskutečným množstvím jednorázových plastů, odpadků a jedovatých chemikálií. Nezaobírám se ani tím, že brzo vyhubíme všechna volně žijící zvířata a ve vysychající krajině nebude žádná pitná voda. Tohle je příliš realistická vize budoucnosti tak proč nezapojit svou fatazii.

A tak si představuju noc oživlých mrtvol v ulicích Brna. Nebo invazi nepřátelských mimozemšťanů a vypuknutí zhoubné pandemie. Rozezní se kolísavý tón trvající 140 sekund, který značí všeobecnou výstrahu? Bude nás rozhlas, placený z našich daní včas informovat? Nebo to propukne z ničeho nic na celém světě zaráz, takže nás nikdo ani nestihne varovat a než si všimneme, že se něco děje, bude už pozdě? Kde zrovna budu, až se to stane? Kam se vydám až bude jasný, že je to skutečnost a ne poplašná zpráva? Promýšlím varianty co dělat, když mě apokalypsa zastihne v práci, nebo na pivu nebo někde na výletě. Jaký budou nejlepší únikový cesty z města na venkov? Doma mám aspoň zásoby na pár dní, s tím by se chvíli vydržet dalo, musím si jen dávat pozor a mít po ruce pořád pitnou vodu, to je základ. A konečně bych si měla pořídit ten lihový vařič a vůbec si nastudovat triky a tipy zkušených preperů. A pak se ve svých úvahách zarazím, protože tohle mě přece trápit vůbec nemusí.

Já nebudu ta cool hrdinka, co objeví zázračý lék, domluví se s mimozemšťany a zavede multikulturní lidsko-zombie společnost. Já budu dávno mrtvá. Su člověk, kterej patří na zahrádku kavárny ke dvěma decem růžovýho vína a k debatám o literatuře. V zombie apokalypse nepřežiju ani den. Su strašně důvěřivá a skočím na každou lest. Teda skočím, dyť já neumím ani skákat a už vůbec ne běhat! Dohoní mě i dvouletý batole a schovávat se vlastně taky moc neumím. Pochod smrti by pro mě trval pár kilometrů, víc bych ve vysokým tempu nedala. Samozřejmě pokud by to bylo z kopce, do kopce bych se netrápila vůbec a poprosila rovnou o ránu z milosti. Buďme realisté. Se svým přežíváním po konci světa si fakt lámat hlavu nemusím. A na to se napijem! Dvě deci růžovýho by to mohly spravit.

Esemeska 2

13. června 2018 v 8:42 Ela mezi pozemšťany
Jedu si takhle včera večer šalinou, roztažená přes dvě sedačky, však je všude okolo místa dost. Strategicky sem zabrala sedadlo do uličky, aby si vedle mě nikdo nesedl a nesmrděl nebo nechtěl nedejbože třeba půjčit telefon. Co půjčit, ale posílat z něj slohová cvičení. S interpunkcí. Lidem, co je právě pustili z lochu. Známe to. Neuvěříte, co se stalo potom!

Koukám z okýnka a najednou zaslechnu mužský hlas za sebou jak někomu říká, že nemá kredit. A ženský hlas, co odpovídá já vám to pak zaplatím. Otočím se a je to ona. Kulatá paní, která se pár týdnů zpátky se mnou tolik sblížila. Nebo to sem si aspoň myslela já. Určitě si mě pamatuje, když jen díky mojí dobrotě se konečně odpoutala od svého násilnického ex a díky té předlouhé esemesce, poslané zadarmo z mého telefonu se konečně posunula vpřed vstříc světlým zítřkům. Určitě na mě často s láskou vzpomíná, kolik dobra jsem jí jen toho jarního večera prokázala. A už se naklání ke mně a ptá se, jestli se může na něco zeptat.

Dneska sem byla drsná jak šmirgl papír a rovnou sem řekla, že já jí telefon půjčovala minule. Prý že jí teda určitě ne, ale víme svoje. Lidi by si měli pomáhat a bejt na sebe hodný, ale zase vodáď pocáď!

(první díl: http://eleonorakolcava.blog.cz/1804/esemeska)

Ujel mi vlak

7. června 2018 v 9:27 Ela hledá otce svých dětí
Zdá se, že mi ujel vlak. Nebo si to alespoň myslí pan M. ze seznamky, který mě onehdá pozval na rande. Na fotce měl pan M. zasněný pohled a zdálo se, že bych jednou mohla mít to neskonalé štěstí a jít na rande s mužem vyšším, než su já sama. No neberte to. Mou závratnou výšku metr sedmdesát opravdu přerostl. Tím však vyčerpal kolonku kladných bodů pro zbytek odpoledne a vlastně i života. On na tom byl chudák mnohem hůř, já jsem u něj nedostala kladný bod ani jeden.

Nelíbilo se mu, kde pracuju, jak mluvím, že chodím do kina, že jsem dokonce byla v hospodě. Byl pobouřen skutečností, že vlastním auto. Můj vkus ho taky pobuřoval. Rozhovor byl čím dál absurdnější a nechápala jsem, jak jsem se vlastně dostala do týhle situace. To mám za to, že si chcu najít chlapa se srdcem na pravém místě. A pak to přišlo. Přišlo něco skandálního, co ho šokovalo úplně nejvíc. Zasmála jsem se nahlas. Ano. Na ulici. Tam, kde ho klidně mohl někdo vidět po boku šílené ženské, co se směje.

Vše bylo ztraceno, už si přede mnou nemusel na nic hrát a rozhodl se, že mi řekne PRAVDU. Někdo jako já si partnera stejně nikdy nenajde. Někdo jako já by měl vyhledat odbornou pomoc a nechat si předepsat nějaká účinná psychofarmaka. Ta by mohla moje problémy se životem alespoň zmírnit, když už ne úplně vyřešit. Su totiž, jak sama jistě uznám, beznadějnej případ. Radil mi z pozice experta, on už odbornou pomoc vyhledal a prášky na hlavu bere. A mám se na něj podívat, on je totiž na rozdíl ode mě v pohodě.

Vlak mi ujel, su bezdětná singl a čím dál víc přes třicet co se směje nahlas. Mám to marný. Ale kdyby náhodou přijel jiný vlak, v podobě nápadníka, který by mě kritizoval za úplně všechno, který by mě nenechal doříct větu, který by se při rozhovoru se mnou škrábal na koulích tak jako pan M., nechám ho zase ujet. I kdyby to znamenalo, že až do smrti budu sedět sama na nádražce v Přerově.