Červen 2017

Rande s ajťákem

17. června 2017 v 22:01
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Zase jsem šla na rande. Ze seznamky. Chlapec vypadal podle fotky jako sympaťák a já jsem se mu taky líbila. Už to mi mělo být podezřelé, protože každej borec, co mi připadal jakž takž normální mi po výměně fotek napsal, že sorry, nejsu jeho typ. Tenhle mi sice přpadal trochu podivínskej, ale dala se s ním provozovat jakás takás konverzace, což už samo o sobě je na seznamce dost terno. Tak sem si řekla proč ne.

Psal o sobě, že má metr osmdesát, ale to nic neznamená. Tolik by měl můj vysněný princ asi měřit, protože já sama mám metr sedmdesát a co se dá dělat, toužím po někom vyšším, respektive alespoň stejně objemném jako su já sama. Ukazuje se však, že metr osmdesát je dost vágní pojem a každý si jej vykládáme odlišně. Již jsem měla to potěšení setkat se s celou řadou mužů, jejichž metr osmdesát končil někde v oblasti mého nosu. Tenhle nekecal a fakt byl o kousek vyšší než já, nicméně mě trochu zneklidnilo, že jeho kostkovaná košile naprosto neladila s úplně jinak kostkovanýma kraťasama, mělo mě to varovat.

Vydali jsme se na procházku, protože mi (ehm, říkejme mu třeba) Karel II. už předem psal, že nemá rád hospody a bary. Osvětlil mi tedy, že trpí silnou sociální fóbií, což je důvod, proč mě nikam nevezme a nebude za mě přece utrácet, to dá rozum, že jo. Karel mi začal pokládat otázky, zda mám ráda zvířata a zda toleruju psa v domácnosti. Bydlí totiž s rodiči a dvěma jorkšírákama v bytě a jeho budoucí žena musí mít ráda zvířata, aby to neskřípalo, až se k nim přestěhuje. Další otázky se týkaly mého zaměstnání a koníčků. Připadalo mi to poněkud strojené, tak sem se v žertu zeptala, jestli jako vyplňuju nějakej dotazník, nebo si normálně povídáme, načež Karel smrtelně vážně odvětil, že mám být v klidu, že už jsem mu na většinu otázek z dotazníku zodpověděla, nemá však jasno stran mé rodinné situace.


Přiznal se mi, že ho to dotazování taky netěší a že by si raději naprogramoval robota, co by adeptkám o seznámení s ním pokládal dotazy a odfiltroval ty nesprávné. Protože s programem by se mu určitě nestalo, že by šel na rande se mnou. Uvědomuju si vůbec, že už su za zenitem? Hystericky sem se rozesmála, jak už to tak mám ve zvyku. Karel se zastavil, vážně se na mě podíval a zeptal se mě, jestli sem už s tím vyhledala odbornou pomoc a jestli už mi předepsali něco na hlavu. Řekla sem, že sem necítila tu potřebu a když nejsu s ním, tak bejvám v pohodě a poměrně oblíbená. "To se divím, hele," řekl Karel, "myslím, že by sis měla nechat předepsat nějaký sedativa, já je mám taky a je mi skvěle." A tím sme to rande ukončili. Prášky na hlavu neberu a proto sem se milé děti zase jednou neseznámila.

Hudba

14. června 2017 v 12:22
Minulý týden na noci kostelů jsem si vyslechla jedno zajímavé podobenství. Před jedním městem stáli potulní kejklíři a hráli. Hudba lahodila sluchu kolemjdoucích a vyvolávala na jejich tvářích úsměvy. Někdy byla hudba tak veselá, že se lidé okolo dávali do tance a nepřestávali tančit. Když však šel okolo hluchý poutník zalekl se, protože žádnou hudbu neslyšel a to co viděl mu připadalo jako šílené křepčení a všeobecné pominutí smyslů. Vůbec ne jako radostný tanec za zvuků líbezné hudby.

Poučení z podobenství bylo, že víra je přecetaky taková hudba. Hudba, kterou ovšem slyší jenom někteří. Ti, kteří ji slyší tančí a nechápou, že může někdo zůstávat netečný, když hudba přímo nutí do skoku. Uvědomila jsem si, že každý z nás slyší úplně jinou hudbu, podle které tančí. Jsou tací, kteří tančí na cinkot peněz, někteří slyší volání reflektorů a touží po slávě, jiným učarovala hudba opěvující výkonnost a zase jiným zvuky zvoucí k lásce a pomoci bližnímu.

I samotná víra zní kadému jinak. Někdo předvádí tance v rytmu strachu z věčného zatracení, nenávisti ke všemu cizímu a předvádí bojové figury proti homosexuálům a potratům. Já jsem k této hudbě hluchá a ti, kdo v jejím rytmu tančí mi připadají jako blázni. V mých uších zní Ježíšovo Co jste učinili tomu poslednímu, mně jste učinili a Nechejte maličkých přicházet ke mně. Vyhlížím v davu lidi, kteří se pohupují ve stejném rytmu a věří v dobro. S těmi snadno protančím všechny noci, které mi tu ještě zbývají.

Pavlova

10. června 2017 v 19:14
Anna Pavlova byla kdysi dávno slavná ruská primabalerína, která se vznášela jako obláček pokaždé když tančila. Byla první baletkou, která založila svou vlastní baletní společnost a z Ruska se vydala předvádět svoje umění po celém světě. Traduje se historka, že ve dvacátých letech na její počest chtěli vytvořit dortík, co by byl stejně lehký a nadýchaný jako její baletní sukýnka. Taky je možné, že slavná baletka vyžadovala opravdu lehký dezert.

A tak pro ni upekli takovou obří sněhovou pusinku. Buď to bylo v Austrálii, nebo na Novém Zéelandě a obě země dodnes vedou spor o to, kdo s lahodným dezertem přišel jako první. Tato otázka je natolik zásadní a vzrušjící, že se jí zabývá spousta odborníků na jídlo, kteří se snaží objevit ten úplně nejstarší recept ve všech australských i novozélandských kulinářských časopisech a kuchařkách. Věří, že takový nález pak jednoznačně přiřkne prvenství v tvorbě dezertu jedněm či druhým a uzavře tak dlouhodobé skoro sto let trvající spory ohledně zásadního přínosu světovému kulinářství. Právě teď to nadějněji vypadá pro Novozélanďany, ale Australané se jistě nevzdávají.

Tradiční Novozélandská verze zdobená kiwi a chutná jako marshmallow zatímco australská verze je nadýchanější a křupavější. Obě chutnají báječně, jsou z hodně našlehaných bílkú a krupicového cukru, někdy se škrobem a octem. Základem úspěchu je pomalé sušení v troubě, která se za žádnou cenu nesmí předčasně otevřít. Náhlá změna teplot by zkazila celé kouzlo a z našlehaného obláčku by zbyla jenom keclá placka. Na sněhovou pusinku pak přijde taky jako obláček nadýchana a v ústech se rozplývající šlehačka a úplně navrch ovoce. Je sezóna jahod a v kinech zrovna běží film Dancer o Anině následovníkovi Sergeji Poluninovi. Náhoda? Nemyslím a jdu píct.