Květen 2017

Tlustý jako prase

28. května 2017 v 8:53
Konečně se mi na auto rádiu podařilo naladit radio Beat. Ve čtvrtek večer tam Dave Gore uváděl program, který se jmenuje American rock show. Dobrou češtinou s americkým přízvukem představuje méně známé muzikanty. Posledně nám posluchačům chtěl přiblížit postavu významného a nadaného countryového kytaristy a řekl, že býval "tlustý jako prase". Vím, že rádio Beat je poněkud neformální stanice, přesto mě tato formulace v éteru zarazila.

Když se kamarádi baví mezi sebou o někom opravdu obézním, pravděpodobně k tomuhle přirovnání šáhnou často. Někdo, kdo se učí jazyk tak, že hovoří s rodilými mluvčími má ve svém slovníku takových a podobných frází přehršle. Jeho neformální vyjadřovací schopnosti jsou bezvadné. Vím o čem mluvím. Sama jsem se takhle naučila italsky. Dneska umím perfektně nadávat na počasí a fotbalovým rozhodčím, komentovat televizní reality show a o italském jídle a jeho přípravě jsem též schopna fundovaně pohovořit. Italsky, samozřejmě.

Co mně ale stejně jako panu Gorovi chybí je ta tenká linie, která odděluje výrazy co se hodí říkat jen mezi přáteli po desáté večer a těmi, které klidně můžu použít jako rozhlasová moderátorka. Používám italštinu v práci v poměrně oficiálním styku a nemůžu svým kolegům vytýkat, že přehlédli ofsajd a pískají jako ponocní. Přesto už se mi mockrát podařilo použít ekvivalent "tlustý jako prase" a koukat na mírně pozdvižená obočí svých italských kolegů. Jedna z výsad rodilých mluvčích je ta, že přesně vědí, kde ta hranice mezi formálností a neformálností leží. A když ji překročí, tak na rozdíl od cizinců nejsou na území neobratného překladu, ale rovnou se můřou považovat z ahulváty.

Stejné místo, jiný čas

15. května 2017 v 23:22
V poslední době mám dojem, že spolu sice sdílíme stejný prostor, ale nežijeme ve stejném čase. Někteří z nás žijí ve 21. století a uvažují nad světem dneška. Někteří z nás uvízli ve století minulém a čas od času se setkám s někým, kdo ke mně hovoří přes propast času dvou století. Každá doba má svoje vynálezy, kulturu, to co ji vzrušuje, myšlenková schémata, se kterými operuje. Proto ve mně vzrůstá nepochopení, když čtu názory, kteréjakoby se zhmotnily ze stran knih psaných švabachem.

Nejčastěji si to uvědomuju u debat nad stavem českého školství. Předevčírem jsme oslavili třísté narozeniny Marie Terezie, ženy, které v našich zemích zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost. Inspirovala se v sousedním Prusku, protože za jejího života se svět překotně měnil a ona potřebovala držet krok s Anglií, Francií a Pruskem. Objevily se první manufaktury a monarchie se modernizovala, aby nezůstávala za příliš pozadu. Vysloužilí vojáci, kteří se vrátili z válek o rakouské dědictví si za pár měsíců udělali rekvalifikační kurz a mohli začít děti na venkově i ve městech učit psát, číst a počítat. Marie Terezie věděla, že žije v měnícím se světě a dokázala se dívat dopředu, její impérium se udrželo ještě dalších dvě stě let.

Tenkrát se jistě našli lidé nespokojení se zaváděním novot. Dnes se najdou lidé, kteří by na českých školách nejraději zakonzervovali devatenácté století. Po učitelích chtějí, aby vyžadovali discilplínu a přísnou kázeň. Vždyť těm vojákům to tak pěkně šlo. Po dětech chtějí, aby se pěkně naučily to, co budou potřebovat v panské manufaktuře postavené za humny. Jak jinak si vyložit slova našich předních politiků o tom, že je potřeba nahnat děti na učňáky a do továren? Bohužel tito politici mentálně uvízli někde mezi Bachovským absolutismem a centrálně plánovaným hospodářstvím. Ani jedno z toho se moc neosvědčilo. A navíc se svět mezi tím změnil. Lidé například používají elektřinu, stroje a dokonce internet! Možná by bylo na čase to přestat některým našim politikům tajit.


Bylo by krásné, kdyby si naši čelní představitelé všimli, že je kolem nich jednadvacáté století. Kdyby se začali dívat do budoucna, kdyby se pokusili využít vymožeností dnešní doby ke vzdělávání všech. Nechceme školu, která vychovává dělníky do manufaktur a která v dětech vyvolá odpor k učení. Potřebujeme lidi, kteří se učí rádi a s chutí, kteří žijí v dnešku a dívají se s důvěrou do budoucnosti. Takové kteří se nebojí používat vymoženosti našeho světa, nebojí se experimentovat, nebojí se dělat věci jinak. Potřebujeme co nejlíp využívat potenciál lidí, jen tak máme šanci, že naše země obstojí a že se nám tu bude dobře žít.

Dej žvejce lajk

12. května 2017 v 22:54
Už jsem se přiznávala, že na takzvané oblíbené sociální síti trávím mnohem víc času, než by bylo zdrávo a záhodno. Události světového významu, domácí politické aféry, ztracená koťátka i narození nových občánků mám přehledně na jednom místě na dosah myši. My zvědaví lidé z kanceláří s celodenním neomezeným připojením na internet snad nemůžeme Facebook nemilovat.

Dnešní internety vyhrála fotka osamělé žvejky na dlažbě před nádražím v Pardubicích. Za půl dne nasbírala přes padesát tisíc lajků. Víc než 8 tisíc lidí fotku sdílelo na svých profilech. Martin Koudelka chtěl poukázat na to, jakou vypovídací hodnotu mají lajky. Osm tisíc nebo možná i víc lidí se sešlo předevčírem na Václavském náměstí, aby vyjádřili nespokojenost se současnou politikou v Česku. Demonstruje se na Balkáně, demonstruje se v Maďarsku, v lednu se demonstrovalo v Polsku a už to došlo i k nám. Ano, třeba pro italské turisty jsou naše demonstrace zklamáním. Očekávali srážky demonstrantů s policií a trochu vzrušení a dočkali se postávajících lidí co tleskají špatně ozvučeným řečníkům.

Ta žvýkačka měla poukázat na to, že dát lajk na Facebooku je jednodušší než vyjít do ulic. Že přece to, jestli je něco správně nebo špatně nemůžeme posuzovat počtem lajků. Lajky odrážejí naše emoce, náš plazí a prapůvodní mozek. Ale savci si vybudovali nad emočím mozkem nové struktury, které jim pomáchají porozumět složitému světu. Těm strukturám se říká neokortex, nová kůra a jsou v něm uloženy vyšší a složitější intelektuální funkce. Rozum a intelekt. A jelikož u člověka je neokortex zdaleka nejrozvinutější ze všech savců neměli bychom se bát jej používat. Zejména pak na místech k tomu vhodných, jako je třeba zamýšlení se nad směřováním naší země, nad tím, kým chceme být, nad tím, jaké hodnoty jsou pro nás důležité.

Bohužel v hovorech o dnešní politické situaci se zhusta projevuje jen plazí mozek. Jenom ono mám rád, nemám rád. Pane Babiši, já vám fandím, nebo pane Babiši já vám nefandím. Je to snaha rozdělit svět na ty dobré MY a ty špatné ONI. Nikdy naopak. Můj tábor jsou ti správní, kteří to myslí dobře a když kradou tak jen trochu. Až se zase rozčílíme nad NIMI co kradou určitě o něco víc, vzpoměňme si prosím na svůj savčí mozek a použijme jej. Zkusme se odprostit od emocí a zjistit si nějaká fakta a těmi nakrmit svůj intelekt. Nežijeme přece s plazím mozkem v černobílém světě. Svět je složitý a žvýkačka na šedivýchých dlaždicích nám připomíná, že svět není černobílý. Svět má spoustu odstínů šedé a bude dobré k jeho zkoumání používat naši šedou kůru mozkovou.