Březen 2017

Horoskopy nelžou

7. března 2017 v 22:43
Retrográdní Venuše vám pro dnešek zařídí setkání se starými přáteli, dočetla jsem se ráno v horoskopu. Venuše totiž určuje to, co se nám líbí, co nám dělá radost. A tak jsem šla do kina. Svoje předsevzetí, že uvidím alespoň jednou za rok nahého chlapa jsem si splnila hned asi v osmé minutě filmu. Dávali zrovna T2 Trainspotting.

Vzpomněla jsem si jak jsem před dvaceti lety v úplně jiném kině koukala na Trainspotting. Věděla jsem to už z programu na vývěsce, že by se mi ten film mohl líbit a po pár vteřinách jsem pak věděla, že opravdu koukám na zvláštní film. Měl skvělej soundtrack, neobvyklý hrdiny, kteří byli jen o fous starší než já. Byl srandovní a vůbec celkově vyzníval dost nejednoznačně. Nemohla jsem si tenkrát přečíst recenzi na čsfd, nemohla jsem použít webový slovník a ani wikipedie neexistovala. Anglicky jsem taky pořádně neuměla, ale rozuměla jsem té snaze pochopit, o co tady jde, pochopit jak žít a taky jsem rozuměla strachu z opakování chyb vlastních rodičů.

Dnes už vím, že Trainspotting je stará zábava, kdy chodíte na trať a poctivě si zapisujete čísla všech vlaků, které projedou kolem. Snadno si to vygůgluju. Taky jsem si zvolila virtuální život. Naučila jsem se díky němu anglicky, koupila si letenky do Edinburgu, našla si co dávají v kině. A dnes jsem opravdu měla pocit, že jsem se po dlouhé době potkala s někým, koho znám už hrozně dlouho a dobře. A to včetně Begbieho, se kterým se člověk vlastně vůbec kamarádit nechce. Chápu Rentnovo citové pouto k místu, kde se narodil a k lidem, se kterýma vyrůstal, prožívám to taky. Rozumím Spudovi a jeho snaze zbavit se závislosti na heroinu - nepřekonávám snad právě svou vlastní závislost na Facebooku? Jsme všichni pořád stejní jako před těmi dvaceti lety. Snažíme se co nejlíp naložit s časem, který tu máme k dispozici.

Svět se změnil a my taky. Naštěstí lze všechno vyčíst z hvězd.

Suchej únor a Březen bez bučku

3. března 2017 v 13:57
Držela jsem letos suchej únor. Posledního ledna jsem přišla domů lehce ovíněná a to mi vnuklo myšlenku oprostit se od alkoholu na celý měsíc. Pila jsem kafíčka, džusíčky a jen asi dvakrát jsem litovala, že si nemůžu dát malý pivo, na který jsem měla zrovnachuť. Venkoncem ten měsíc utekl jako voda a prvního března jsem si dala jednu točenou desítku a předsevzetí. Předsevzetí, že se po celý měsíc nepodívám na Facebook.

Když můžu vydržet měsíc bez alkoholu, tak přece můžu vydržet i bez lajků a statusů. Věděla jsem, že to bude krušné, ale asi jsem nečekala, že to bude až tak krušné. Dnes abstinuju třetí den. Jsem nervózní, jsem podrážděná. Je to bez Facebooku ještě vůbec život? Připadám si jako člověk, který přestal s heroinem a přemýšlí nad tím, jestli má ten život smysl, když v něm chybí heroin. Ano, a to je teprve třetí den. Několikrát denně mě napadne, že bych se přece jen přihlásila. Nebo že jsem si akci Březen Bez Bučku beztak vymyslela sama, že to můžu kdykoli položit.

Pak si řeknu, že to přeci jen zkusím nějak vydržet. Přečtu si aspoň pár komentářů na Novinkách. I heroinová zívislost se přeci nejsnáz léčí substitucí, kuřáci mají svoje náplasti s nikotinem. Já se zkouším ošálit internetovýma diskuzema a více než stresujícím pobytem na seznamkách. Ještě mi zbývá 29 dnů, 682 hodin a celých 40863 minut. Vydržím se sebou? Vydrží se mnou ostatní? Uvidíme, co nám Březen Bez Bučku ještě přinese.