Brána ke světu

5. prosince 2016 v 22:57
Angličtinu jsem z duše nenáviděla. Ve škole jsem si vždycky na čtverečkovaný papír ohraničila území 45 čtverečků a každou uplynulou minutu jeden vybarvila. Když už nebylo co vybarvovat byla angličtina konečně za mnou. Alespoň pro ten den. Večer před písemkou jsem si představovala, jak do rána bude konec světa, jak se nabouráme s autobusem při cestě do školy a nebo jak na mě aspoň padá polička a musím na pohotovost. Na vysvědčení jsem mívala trojky, když to šlo hodně dobře a čtyřky, když to šlo jako vždycky.

A pak jsem odjela dělat au-pair do Londýna. Starala jsem se o tři děti, brala je na hřiště a dvakrát týdně chodila do jazykovky. Doma jsem se styděla mluvit, ať to raději vyřídí jedničkář a v Londýně mě najednouvšichni chválili, jak pěkně mluvím, jakou mám slovní zásobu a vůbec, jak mám tak nějak všeobecně talent na jazyky. V jazykovce mi poprvé v životě někdo vysvětlil jak psát eseje. Mohla jsem si poslechnout Davida Attenborougha v originále. A co poslechnout, já mu najednou i rozuměla. Krůček po krůčku jsem ze sebe setřásala získanou nenávist k jazyku, jímž vládl Shakespeare i Gaiman.

Dnes svou znalost angličtiny pokládám za to nejlepší, co se mi v životě stalo. Čtu si zprávy z BBC a zajímavé články z Guardianu. Poslouchám nejzábavnější světové komiky, seriály a filmy v tom znění, o které se pracně snažil režisér. Nemusím být odkázaná na špatné překladatele a ještě horší dabéry. Popovídat si můžu ne s 10 milióny lidí, ale rovnou s 942 milióny. Tolik lidí dnes mluví anglicky a pro 603 miliónů z nich je to druhý jazyk stejně jako pro mě. A přeju každému, aby nemusel ve škole vybarvovat čtverečkovaný papír, ale aby se mohl těšit z každé minuty, kdy se učí jazyk, co mu otevře bránu do světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama