Prosinec 2016

Aleppo

13. prosince 2016 v 22:08
Rádi si myslíme, že jsme něco víc než zvířata, Že jenom my lidé máme duši a jenom nás lidi čeká posmrtný život. O Reném Descartovi se traduje, že kopal do pejsků, protože byl přesvědčen, že jen lidé cítí bolest. Že lidé jsou něco víc než zvířata.
Rádi si o sobě myslíme, že jsme lepší, když chceme popsat něco děsuplného a nelidského, říkáme tomu zvěrstvo. Je to vůči zvířatům nefér.

Kam se poděl ten náš humanismus? Kam se poděl v Srebrenici? Kam se poděl v Mauthaousenu? Kolikrát jsme si říkali, že už nikdy nic takového nedopustíme? Že nenecháme lidi válčit a zabíjet se navzájem. Založili jsme si OSN a k čemu je to lidem v Aleppu? Nejhorší ze všeho je bezmoc. Jak mám zastavit masakr civilního obyvatelstva? Už na to takhle koukáme pět let a nikdo není schopen to zastavit, a vlastně ani nikdo neví, jak by to zastavit šlo. Zabijem ty špatné? Jak je rozpoznáme? A vůbec, snažit se zastavit krveprolití dalším masovým vražděním je nesmysl.

Přivádí mě to na myšlenky o tom, jak jsou naše jistoty křehké. Mír nejistý. Úvahy o tom, jak jsme jen bezmocné loutky v rukou osudu, úvahy o tom, jak nemáme na okolí žádný vliv. Může za to zvíře v srdci člověka, nebo za to může jen to, co je člověku vlastní? Vraždit svůj druh kvůli ideologii nebo banálním rozdílům v barvě kůže žádné zvíře nedovede.

Na třicet

8. prosince 2016 v 9:57
Už to budou dva týdny, co jsem se vrátila z výletu do uprchlického tábora v Srbsku. Byla jsem mezi kamarády asi první, kdo viděl uprchlíka na vlastní oči. Ptali se mě, jací ti uprchlíci vlastně jsou. Moje odpověď nebyla asi úplně překvapivá. Jsou to lidé jako my. Někteří jsou sympatičtí, usměvaví a přátelští a hned bych si je vzala domů. Jiní jsou protivní, nesympatičtí a hned bych je rychle poslala zpátky, odkud přišli. To rozhodnutí ale není na mně a doma taky nemůžu nepříjemnou prodavačku nebo pracovníka pojišťovny honem někam odlifrovat. Musím se s nimi naučit žít, stejně jako se my Evropané nejspíš budeme muset do budoucna naučit žít s uprchlíky.

Sdružení Pomáháme lidem na útěku pod vedením Jana Zemana pomáhá uprchlíkům v táborech v Principovači a Adaševci. Do těchto táborů dodává hygienické balíčky a v Adaševci provozuje také prádelnu. Tu prádelnu, ve které jsem trávila část své dovolené přesným odměřováním prášku a aviváže. Pro téměř 2000 lidí je zde v provozu devět praček, desátá se rozbila hned první den. Pere se každý pracovní den, třikrát od rána do večera, dvakrát jenom dopoledne. Aby se stihli všichni prostřídat, dostane každá rodina na lístečku datum a čas, kdy si může přijít vyprat. Pere se na krátký program a na 30 stupňů, jen tak se dostane na všechny. Já vím, není to žádné terno. Prádlo by potřebovalo roztřídit podle barev, druhů látek a stupně špinavosti a pak prát na odpovídající dobu a teplotu. Ale je to, jak to je, to se nedá nic dělat. Tuhle větu jsem opakovala za ten týden mockrát, mockrát anglicky a snad víckrát česky, protože moje fársí není úplně na výši. Umím říct jen "šambuli bambuli", což znamená něco jako budliky budliky. Citoslovce, kterými se snažíte vlichotit batolatům. I přes nedostatečnost mé jazykové výbavy jsme si rozuměli výborně.


Práce pradleny vyžaduje tvrdé vyjednávací schopnosti, asertivitu a přísné dodržování pravidel. Je to práce velmi zodpovědná a stejně náročná jako jakákoli jiná práce s lidmi. V prádelně v Adaševci je k tomu všemu ještě bonus v podobě multikulturního zážitku. Nejčastěji jsme se potýkali s velmi různorodým pojetím času. Pro mě papírek s poukázkou na praní v úterý v osm znamená, že budu prát v úterý v osm. Já jsem nechápala, proč v prádelně v osm nikdo není a ti, co chodili s dvouhodinovým zpožděním, nechápali, co mám za problém. Vždyť v osm ještě spali! Staré afghánské přísloví prý říká: Vy máte hodinky, my máme čas. Ale pro úspěšnou integraci v Evropě je dochvilnost nesmírně důležitá. Je potřeba zdůraznit, že svým neustálým vysvětlováním, proč je naprosto nezbytné chodit prát včas, jsem odvedla na integraci cizinců velký kus práce.

Stejně tak jsem horlivě propagovala oblíbený slogan Naše země, naše pravidla. Mockrát se stalo, že někdo chtěl vyprat mimo pořadník nebo o dvě tři pračky navíc. Většinou to ospravedlňoval tím, že to má opravdu těžké nebo tím, že je přece můj kamarád. Nedala jsem se. Trvala jsem na tom, že všchni to máme těžké a prát budu, jen když bude lísteček. Taková jsou pravidla a my v Evropě pravidla dodržujeme. Byla jsem neoblomná jako skála. Ne, opravdu neudělám výjimku jenom pro tebe. To bych pak musela takovou výjimku udělat pro všechny a kam bychom to došli? Povšimněte si prosím mého dalšího velkého přínosu pro integraci cizinců.

Ano, trošku to zlehčuju. To nic nemění na tom, že to, co Honza Zeman v Srbsku dělá, je podle mě nesmírně přínosné a důležité. Možná to není na prvních stránkách novin a nejspíš o tom nevznikne ani televizní reportáž. Je to totiž dlouhodobá a mravenčí práce, která má smysl a jejíž výsledky nejsou zřejmé hned na první pohled. Taková práce bývá málokdy populární. Je snažší udělat sbírku šatstva, vypadá to dobře a je to snadno pochopitelné a člověk si nafotí pěkná selfíčka. To, že lidé potřebují oblečení, je tak nějak každému jasné. Ale že to vybrané oblečení nebude mít kdo prát, to napadne málokoho. Možnost vyprat si kdykoli potřebuju, považujeme za naprostou samozřejmost. A většinou nám nedochází, jak důležité je pro naši vlastní důstojnost chodit umytí a čistě upravení. My máme tu možnost sprchovat se dvakrát denně teplou vodou a prát si kdykoli se nám zamane a připadá nám to banální. Ale pro lidi s horou špinavého dětského oblečení to vůbec banální není.


Utečenci v uprchlických táborech to jistě nemají jednoduché. Vždyť jenom najít svoje jméno v seznamu psaném latinkou může být zapeklitý problém. Nemusí to být jednoduché ani pro dobrovolníky, kteří by za svou pomoc čekali třeba nějaký ten vděk a místo toho se jim dostane jen lkaní nad špatně vypraným prádlem či nedostatečným počtem praček. Ale chtěla jsem vám hlavně říct, že výlet do Srbska můžu všem jenom doporučit. Dáte si tam šopák a čevapi. Ti, co rádi pomáhají, můžou pomáhat. Ti, co ještě uprchlíka neviděli a jen píšou na Facebook cosi o naší zemi a našich pravidlech, to můžou říkat přímo těm uprchlíkům. Jen u toho vyperou pár praček. Na třicet.

http://plnu.cz/
číslo transparentního účtu: 2200931968 / 2010

Brána ke světu

5. prosince 2016 v 22:57
Angličtinu jsem z duše nenáviděla. Ve škole jsem si vždycky na čtverečkovaný papír ohraničila území 45 čtverečků a každou uplynulou minutu jeden vybarvila. Když už nebylo co vybarvovat byla angličtina konečně za mnou. Alespoň pro ten den. Večer před písemkou jsem si představovala, jak do rána bude konec světa, jak se nabouráme s autobusem při cestě do školy a nebo jak na mě aspoň padá polička a musím na pohotovost. Na vysvědčení jsem mívala trojky, když to šlo hodně dobře a čtyřky, když to šlo jako vždycky.

A pak jsem odjela dělat au-pair do Londýna. Starala jsem se o tři děti, brala je na hřiště a dvakrát týdně chodila do jazykovky. Doma jsem se styděla mluvit, ať to raději vyřídí jedničkář a v Londýně mě najednouvšichni chválili, jak pěkně mluvím, jakou mám slovní zásobu a vůbec, jak mám tak nějak všeobecně talent na jazyky. V jazykovce mi poprvé v životě někdo vysvětlil jak psát eseje. Mohla jsem si poslechnout Davida Attenborougha v originále. A co poslechnout, já mu najednou i rozuměla. Krůček po krůčku jsem ze sebe setřásala získanou nenávist k jazyku, jímž vládl Shakespeare i Gaiman.

Dnes svou znalost angličtiny pokládám za to nejlepší, co se mi v životě stalo. Čtu si zprávy z BBC a zajímavé články z Guardianu. Poslouchám nejzábavnější světové komiky, seriály a filmy v tom znění, o které se pracně snažil režisér. Nemusím být odkázaná na špatné překladatele a ještě horší dabéry. Popovídat si můžu ne s 10 milióny lidí, ale rovnou s 942 milióny. Tolik lidí dnes mluví anglicky a pro 603 miliónů z nich je to druhý jazyk stejně jako pro mě. A přeju každému, aby nemusel ve škole vybarvovat čtverečkovaný papír, ale aby se mohl těšit z každé minuty, kdy se učí jazyk, co mu otevře bránu do světa.