Říjen 2016

Solipsismus v nás

27. října 2016 v 10:46
Představuju si, že mám na kontě sedmi či osmimístnou částku. Právě přemýšlím, jestli si přes Vánoce vyjet na Maledivy nebo na Seyschely. O byt v centru se mi zatím bude starat Maruška, která se o něj stará vždycky, když cestuju. O letní sídlo se stará zahradník Patrik, a stejně teď na rozlehlé zahradě nemá moc práce. Jsem štíhlá blondýna, o nápadníky nemám nouzi, snadno se seznámím. V Davosu na lyžích nebo v Karibiku na jachtě už jsem si našla spoustu přátel. To všechno je snadné si představit.

Svět si z toho ale nic nedělá. Konto ukazuje čtyři nebo pět míst, sedím sama doma a koukám z okna na poloprázdné parkoviště. Mezi svátky budu chodit do práce, protože kdo, když ne já. A o letním sídle, Patrikovi a Marušce, stejně jako o jachtě, lyžování a štíhlosti můžu dál akorát tak snít. Svět si z mých představ málo dělá.

Přesto vím, že představy jsou důležité a naše životy formují. Chci si představovat, že svět je nepřátelské místo, kde na mě za každým rohem číhá nebezpečí? Chci být přesvědčená o tom, že dobře už bylo a teď nás čeká jen zima, hlad, skřípění zubů a vůbec všeobecná apokalypsa? Je to jen na mně. Já se rozhodla jinak, nemusím zabíhat v představách do Karibiku. Můžu být spokojená s tím co mám, můžu být přesvědčená, že svět je pro mě dobré místo s tím, co mám. Stačí, že mám doma teplo, plnou ledničku a přístup ke všem informacím světa. A z nich si můžu vybírat a já volím ty dobré zprávy. Někdy se to nezdá, ale není jich málo. A čím víc si jich budu všímat, tím víc jich uvidím. A moje představy o světě budou tak jak tak čím dál krásnější.

Dlužíš mi ňáký lajky

25. října 2016 v 22:14
Hodiny a hodiny denně trávím na Facebooku a dnes jsem se opět přistihla při něčem, při čem jsem se přistihla v minulosti už mnohokrát. Přečetla jsem si mimořádně hloupý komentář, mimořádně hloupého člověka, který urážel ostatní. Místo abych pod ten komentář napsala alespoň LOL, nebo ironické Tak určitě, nenapsala jsem nic. Počkala jsem, až to napíše někdo jiný a lajkla jsem to. Lajknutí je pro mě vyjádření podpory a znamení souhlasu.

Je v tomhle chování vrozená touha podporovat ostatní? Přesvědčení, že když nemůžu říct nic hezkýho, co by rozvíjelo debatu, mám raději mlčet? Ani ne, spíš je za tím strach. Strach projevit se ve veřejném prostoru. Letos na jaře provedl The Guardian analýzu 70 000 000 komentářů pod články na svém servru. Ukázalo se, že autorky článků jsou vystaveny mnohem více nenávistným komentářům a osobním útokům, než když o tématu pojednává muž. Nenávistné a urážlivé komentáře se objevují zejména pod články na témata, do kterých žena "nemá co mluvit".

Racionálně vím, že o nic nejde a že je to nesmysl. Trochu mě to sama na sebe mrzí, že se nepouštím do debat. Považuju to za zbytečný a předem ztracený, zvlášť na facebooku s cizími lidmi. Kolikrát je konfrontace názorů nepříjemná i mezi nejlepšími kamarády. I mezi nimi občas přemýšlím, jestli si vůbec můžu dovolit vyjádřit svoje stanovisko, jestli pro "klid v rodině" raději nemlčet. Takové pocity určitě zažívá spousta citlivějších lidí, ale ta analýza mi pořád leží v hlavě.

Odkaz na článek: https://www.theguardian.com/technology/2016/apr/12/the-dark-side-of-guardian-comments

Ještě není tma, ale stmívá se

23. října 2016 v 19:15
O Nobelově ceně za literaturu, Bobu Dylanovi a globálním stmívání

Kde se v jednom člověku vezme tolik talentu, že to stačí na stovky písní poskládaných na desítkách alb? Navíc to jsou zcela mimořádné písně. Jsou originální, dokážou oslovit a lidé si je zpívají už přes padesát let. Mám pocit, že Dylan si prostě nemůže pomoct texty a melodie z něj přímo tečou a on zpívá o všem, co ho zajímá a připadá mu důležité. Experimentuje s formou, pobuřuje, vzbuzuje nesouhlas a pořád nutí k zamyšlení. Začal před tím, než se lidé dostali na Měsíc a bude nejspíš populární i v době, kdy se konečně dostanou na Mars.

Jeho písně jsou pořád aktuální, vypůjčují si je jiní a kolikrát člověk zná jen coververzi a ani neví, že ji původně nazpíval Bob svým osobitým hlasem. Já mám ráda jeho píseň Not dark yet. Zpívá se v ní o tom, že časem se naše duše promění v kousek ocele, o břemenech, která jsou těžší než se dá snést a o tom, že jsme se narodili a zemřeme proti svojí vůli. Zadumanou a romatnickou píseň pro všechny, kteří nevládnou angličtinou zazpíval krásně Robert Křesťan.

Ale nestmívá se jen nad Bobem a Robertem. Stíny padají a stmívá se nad námi všemi. Už od devadesátých let vědci pozorují, že množství slunečního záření, které dopadá na Zemi se snižuje. Připisují to vzrůstajícímu znečištění ovzduší a zejména rozmachu letecké dopravy. Globální oteplování má svého ledního medvěda plovoucího na zmenšující se kře. A pro propagaci globálního stmívání je tu Bob Dylan.

Svůj, svá, své

12. října 2016 v 20:13
Zájmeno svůj je chudák. Je opomíjené a zanedbávané. Nedivím se mu, že má strach! Já bych se taky bála o holý život, kdybych na svém místě našla uvelebené jiné přivlastňovací zájmeno. To si to hned berete osobně. Takové zájmeno co se spokojeně rozvaluje na vašem místě a při tom by mělo spořádaně čekat na svém místěaž přijde jeho čas.

Taky jste si toho všimli, jak to má rodina Svojů těžké? Začná to hned ráno, kdy paní bezostyšně upíjí její kávu, místo aby si slušně dala svou. Pan manžel ji odveze v jeho autě a ne ve svém a ona zatím přemýšlí, co bude dělat odpoledne se svými a jeho dětmi. V práci si oba si zapnou jejich počítače a při tom by klidně mohli pracovat na svých. A takhle to jde celý den! Při tom to přece takhle dál nejde!

Buďme svoji a používejme krásné české zájmeno svůj, svá, své všude tam, kde je jeho místo. Ať se nemusí strachovat o svoji holou existenci.

Měsíce

11. října 2016 v 10:51
Největší deprese mám vždycky v říjnu. V říjnu slavím několikáté výročí svého singl života a je mně z toho smutno. Trvá to přibližně do půlky listopadu a pak už je mi smutno z toho, že budou Vánoce. To je pořád teplo rodinného krbu, nikdo by neměl být sám. A my co sami jsme tak jsme z toho špatní do půlky ledna kolikrát.

Únor je vůbec nejsmutnější měsíc, člověka už ta zima nebaví a do jara daleko. A když náhodou jaro příjde už v únoru, tak tomu stejně nikdo nevěří, chodí, kouká na oblohu přemýšlí, kdy už přijdou ty mrazy a všecko pomrzne a lidem se vrátí chřipky. V březnu je počasí kolikrát horší než v únoru, jen březen je delší, takže je vlastně ještě mnohem horší.

Pak je nejsmutnější měsíc květen. To se vedou řeči o měsíci lásky a když není, komu dát pusu pod rozkvetlou třešní, tak se kvůli tomu jeden trápí vlastně už od dubna.

V červnu to ale začíná být vážný. Je teplo, páry se vodí za ruce a hluboce si hledí do očí na zahrádkách restaurací. Plánují, kam letos na dovolenou. Karibik? Chorvatsko? Třeboň? Vy byste jeli taky, ale tak nějak nemáte s kým, takže se kvůli tomu trápíte v červnu, v červenci je to horší a v srpnu je to vůbec nejhorší.

V září se nad to konečně povznesete a vyrazíte si s kamarádkou do Luhačovic, nebo do Španělska nebo na Nový Zéland a na chvíli zapomenete, že po září zase příjde ten nemožnej říjen.

Počty

10. října 2016 v 10:42
Kolikrát denně se může taková průměrná singl 30+ dozvědět, že se někdo zasnoubil, oženil nebo otěhotněl? Mám tím na mysli kolikrát se to taková zoufalá svobodná ženská může dozvědět, aniž by to napáchalo zásadní škody na jejím duševním zdraví.

Na můj vkus se to dozvídám až příliš často přičemž se zdá, že nejvíc lidí otěhotní a vdá se v obdobích, mojí nejsilnější deziluze. Tyhle fáze beznaděje říkají jasně, že škody na mým duševním zdraví sou zásadní a kdoví jestli zvratný. Když je nebe bez mráčku, na obzoru je nový objev a vše vypadá růžově, počet "skvělých zpráv" se přechodně ustálí na docela snesitelných číslech.

Když se dozvím, komu se podařilo opustit skupinu nás totálně zoufalejch singl lidí, často žasnu. Někdo by mohl tipovat, že prvně se to podaří vnadným, laskavým a inteligentním blondýnám, ale nebývá to tak. Čím uválenější tepláky a čím buranštější projev, tím víc bývá dotyčná zasnoubenější a těhotnější. Ale furt vole nevym, co s tym.

Pojďme potmě

7. října 2016 v 23:45
Ve tmě se dějí věci, které nejsou vidět a které je dobré skrývat. Ve tmě slova a témata plynou jinak než za deního světla, v noci se dotýkáme jiných částí svojí duše než ve dne. Je to skoro jako kdyby se v nás naše duše otáčela kolem svojí osy. Za dne plánujeme, rozvažujeme, analyzujeme a večer se na povrch derou emoce, iracionalita a sny.

Život ve tmě budí strach, člověk neví, kdy kde do čeho vrazí, kde zakopne, spadne ze srázu a dál do hlubin, ze kterých není návratu. Tma živí strach, ale pro samou tmu ho nelze spatřit. Ve dne mě nikdy nenapadlo, že by se pod mou postelí schovávala příšera. Když je venku tma a svítí mi v pokoji jenom malá lampička, raději se pod postel nikdy nedívám. Určitě se tam schovává něco nevyslovitelně děsivého. Racionální část duše je zrovna v odsluní.

Říká se, že největší tma je vždycky před rozedněním. Doufáme v nové zítřky a nevíme proč vlastně. Taky se říká, že je lepší zapálit malou svíci, než proklínat temnotu. A když zapálíte malou svíci, už je vidět překážka nebo sráz, už nehrozí nebezpečí. Ale pod tu postel se stejně raději dívat nebudu.