Tak ste mistři no a co, no a co, no a có

20. dubna 2017 v 9:18
Vyrazily jsme si za kulturou. Obě vyhledáváme náročnější kusy a máme rády experimentální divadlo. Jana měla zrovna volný lístek a já mám pořád tu řečovou vadu, která vám brání říkat NE, tak byla volba společníka docela snadná. Varovaly nás už davy v modrobílém před divadlem. Já dorazila v černočervené a cítila jsem se patřičně nepatřičně.

Prozatím se hrálo na jevišti i na ledě a mezi diváky náš pocit nepatřičnosti zmizel. Kabáty ze šatny jsme si vyzvedávaly za odpočítávaní vteřin do konce zápasu a mně došlo, že Kometa vyhrála titul a že jsem svědkem historické události, která mi je ale úplně fuk. Chtěly jsme si po divadle popovídat a tak jsme si v divadelní kavárně objednaly dvě deci bílého vína, jak se to tak pro dámy našeho věku a postavení hodí. Hovořily jsme právě o úspěších svých studentů a potažmo i našich pedagogických úspěších při výuce jazyků, když se do divadelní kavárny nahrnula partička fanoušků Komety. Hovor o tom, jak nejlépe žáky namotivovat pak přerušilo skandování sloganu "Tak jsme mistři no a co, no a co." Začaly jsme rozebírat potřebnost hry ve výuce děti a dospělých, ale přes skandování Li a Li a Líbéte nám prdele jsme měly potíže se slyšet.

"Holky, my máme titul a co vy" prolomil ledy ten bez zubů. My máme taky titul, tak tu radost chápeme. Na oslavu vítězství jsme si objednaly další dvojku. "Holky, vám je to snad jedno, že Kometa vyhrála? Ste snad z Liberca?" Zeptal se nás ten v dresu Zetor. "Zděléte podprdy a hoďte na stůl kalhotky" pokračoval a spiklenecky na mě mrkl "Tobě já věřím" Asi jsem ho zklamala a svoje kalhotky nikam nehodila. Raději jsem do sebe naklopila druhou dvojku a objednala si třetí. A chlapci začali zpívat hymnu komety. Freude, schoner Gotterfunken byla má záchrana při maturitě z němčiny a dokázala jsem se k ní dostat z každého z třiceti maturitních témat. Ani jsem nevěděla, že dokážu zazpívat stejně hlasitě jak osm chlapů. Asi si to dám do životopisu, jako jeden ze svých největších životních úspěchů. A proto Vzhůru modrobílé šály, vzhůru Brno Kometa. Hudba lidi sbližuje. Byl to fajn večírek.
 

Konspirační rande

14. dubna 2017 v 8:48
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Šla jsem na rande. Ze seznamky. Ale možá to ani nebylo rande, možná to můj společník pojal jako osvětovou činnost. Plně v duchu hesla tohoto týdne si vzal slovo a hovořil. Asi mám napsáno na čele, že je potřeba se se mnou bavit o politice, protože všechna moje rande za poslední rok se zvrhnou v hlubokou politickou debatu. Někdy zajímavou, ale spíš ne. Ani nevím, jak se to tak stane, ale jak už to jednou začne, není návratu. Moje prosby, ať změníme téma, vedou jen k tomu, že si za večer vyslechnu víc konspiračních teorií.

Takže včera jsem si zopakovala, že všichni jsme zmanipulovaná masa, co bere zprávy jen z Babišových médií a televize nám lže. Já to těžko posoudím, protože televizi nemám, ale moje rande, říkejme mu třeba Karel, o tom ví svoje. Kouká na zprávy denně a ví, že je to všechno podvrh. Na Měsíci nikdy nikdo nepřistál, všichni to už dneska vědí, že se to točilo v Texasu a v Arizoně a že na tom videu je spousta chyb. Lidskému tělu totiž při průchodu ionosférou úplně změknou kosti a zabráníte tomu jen když raketu opláštíte deseti centimetry olova. Ale to vám zase nevzlítne ta raketa, to dá rozum, žejo. A kdyby náhodou někdo pochyboval, tak Neil Armstrong se po "přistání" mračil a to je přece jasnej důkaz.

Johna Lennona nikdo nezastřelil, dodnes žije v Indii. Mark Chapman, jeho vrah, je dodnes v hypnóze a v base. Je podezřelé, že ho nikdo předčasně nepropustil a to i přes jeho vzorné chování. To je jasný důkaz, že je to celý zmanipulovaný. Řídí ho možná Ilumináti, z jachet, co se teď stahují k Číně. Na internetu to prosáklo, ale Babišem zmanipulovaná média o tom mlčí. Všeobecně se ví, že Ilumináti by chtěli nejlíp řídit tento svět z Marsu a nechat současné lidstvo pozabíjet se mezi sebou, ale uniklo mi, jestli ionosféra nemá na Ilumináty vliv, nebo zvládnou tu olověnou raketu. Každopádně je pro ně úplně jednoduché nám sypat něco do vody a vydírat vládu, protože vodovody vlastní Francouzi a to je jasný spiknutí. Už jsem jen čekala, kdy dojde na Chemtrails, ale o těch jsem se včera nedozvěděla nic.

Tou dobou už dávno bylo jasné, že Karel není tím princem na bílém koni, kterého vyhlížím. Že druhé rande a podrobný výklad o tom, co se stalo jedenáctého září už prostě nezvládnu. Pro něj je svět zlý, nebezpečný a spěje ke konci, všichni nám jdou po krku. Já žiju jinde. V místě, kde si lidi pomáhají, mají se rádi a koukají se na to, co se povedlo a problémy se snaží řešit. A neřeší je tím, že koukají na videa a pak o tom mluví. V mém světě lidi jdou a něco udělají. Takže nemusíme cestovat do vesmíru, v jiných světech žijeme už tady.

P.S. Není tu zdaleka všechno, jenom Karlovy monology. Naší debatě o uprchlících a přímé demokracii hodlám věnovat samostatné články.

Horoskopy nelžou

7. března 2017 v 22:43
Retrográdní Venuše vám pro dnešek zařídí setkání se starými přáteli, dočetla jsem se ráno v horoskopu. Venuše totiž určuje to, co se nám líbí, co nám dělá radost. A tak jsem šla do kina. Svoje předsevzetí, že uvidím alespoň jednou za rok nahého chlapa jsem si splnila hned asi v osmé minutě filmu. Dávali zrovna T2 Trainspotting.

Vzpomněla jsem si jak jsem před dvaceti lety v úplně jiném kině koukala na Trainspotting. Věděla jsem to už z programu na vývěsce, že by se mi ten film mohl líbit a po pár vteřinách jsem pak věděla, že opravdu koukám na zvláštní film. Měl skvělej soundtrack, neobvyklý hrdiny, kteří byli jen o fous starší než já. Byl srandovní a vůbec celkově vyzníval dost nejednoznačně. Nemohla jsem si tenkrát přečíst recenzi na čsfd, nemohla jsem použít webový slovník a ani wikipedie neexistovala. Anglicky jsem taky pořádně neuměla, ale rozuměla jsem té snaze pochopit, o co tady jde, pochopit jak žít a taky jsem rozuměla strachu z opakování chyb vlastních rodičů.

Dnes už vím, že Trainspotting je stará zábava, kdy chodíte na trať a poctivě si zapisujete čísla všech vlaků, které projedou kolem. Snadno si to vygůgluju. Taky jsem si zvolila virtuální život. Naučila jsem se díky němu anglicky, koupila si letenky do Edinburgu, našla si co dávají v kině. A dnes jsem opravdu měla pocit, že jsem se po dlouhé době potkala s někým, koho znám už hrozně dlouho a dobře. A to včetně Begbieho, se kterým se člověk vlastně vůbec kamarádit nechce. Chápu Rentnovo citové pouto k místu, kde se narodil a k lidem, se kterýma vyrůstal, prožívám to taky. Rozumím Spudovi a jeho snaze zbavit se závislosti na heroinu - nepřekonávám snad právě svou vlastní závislost na Facebooku? Jsme všichni pořád stejní jako před těmi dvaceti lety. Snažíme se co nejlíp naložit s časem, který tu máme k dispozici.

Svět se změnil a my taky. Naštěstí lze všechno vyčíst z hvězd.
 


Suchej únor a Březen bez bučku

3. března 2017 v 13:57
Držela jsem letos suchej únor. Posledního ledna jsem přišla domů lehce ovíněná a to mi vnuklo myšlenku oprostit se od alkoholu na celý měsíc. Pila jsem kafíčka, džusíčky a jen asi dvakrát jsem litovala, že si nemůžu dát malý pivo, na který jsem měla zrovnachuť. Venkoncem ten měsíc utekl jako voda a prvního března jsem si dala jednu točenou desítku a předsevzetí. Předsevzetí, že se po celý měsíc nepodívám na Facebook.

Když můžu vydržet měsíc bez alkoholu, tak přece můžu vydržet i bez lajků a statusů. Věděla jsem, že to bude krušné, ale asi jsem nečekala, že to bude až tak krušné. Dnes abstinuju třetí den. Jsem nervózní, jsem podrážděná. Je to bez Facebooku ještě vůbec život? Připadám si jako člověk, který přestal s heroinem a přemýšlí nad tím, jestli má ten život smysl, když v něm chybí heroin. Ano, a to je teprve třetí den. Několikrát denně mě napadne, že bych se přece jen přihlásila. Nebo že jsem si akci Březen Bez Bučku beztak vymyslela sama, že to můžu kdykoli položit.

Pak si řeknu, že to přeci jen zkusím nějak vydržet. Přečtu si aspoň pár komentářů na Novinkách. I heroinová zívislost se přeci nejsnáz léčí substitucí, kuřáci mají svoje náplasti s nikotinem. Já se zkouším ošálit internetovýma diskuzema a více než stresujícím pobytem na seznamkách. Ještě mi zbývá 29 dnů, 682 hodin a celých 40863 minut. Vydržím se sebou? Vydrží se mnou ostatní? Uvidíme, co nám Březen Bez Bučku ještě přinese.

Článek, co bych chtěla číst

28. února 2017 v 22:02
Nemáte partnera? Můžete si za to sami. Buď jste psychopati, nebo jste moc nároční, nemáte se dost rádi eventuelně nejste na nový vztah připraveni. Takto zní nejčastějsí zdůvodnění, proč tolik lidí zůstává single a dlouhodobě se jim nedaří najít si partnerský vztah.

Pokud jdete z terapie na terapii a Klozapin zajídáte Prozacem, možná se s daným článkem dovedete ztotožnit. Pokud po večerech brečíte nad fotkami svého ex, možná je takový článek právě o vás. Pomůže vám takový článek? Pochybuju. A už vůbec takový článek nepomůže nikomu z těch fajn single lidí, kteří si nemohou najít protějšek ani když užívají maximálně vitamín C a pro svého ex brečeli naposledy před lety.

Co bych si tedy přečtla raději než kritické a obviňující postřehy na adresu nás singlů?

1. Nemusí s vámi být špatně vůbec nic, jen vám chyběla trocha toho štěstí.

2. V životě existují okolnosti, na které je jakákoli síla vůle slabá.

3. Na vztahy dnes klademe vyšší nároky. Před sto lety jste si mohla myslet, že je to jako výhra v loterii, když vás muž nebije a máte na dvoře kadiboudu. Dneska to považujeme za naprostý standard stejně jako byty vybavené splachovací toaletou. Naše nároky vzrostly a je to tak v pořádku.

4. Seznamky fungují pouze pro mimořádně krásné ženy a mimořádně bohaté muže. Ano, je to úplně přesně ta samá demografická skupina, která nemá problém se seznámit v reálném životě. Pro průměrně vypadající ženy a průměrně vydělávající pány záleží spíš na štěstí. Tak se může snadno stát, že nás seznamkové neúspěchy spíš uvrhnou do deprese z nenaplněných očekávání.

5. Vaše cesta k harmonickému vztahu je mnohem kratší než cesta těch, co momentálně prožívají neuspokojivý partnerský vztah. Takoví lidé nejprve budou muset projít bolestivým rozchodem, vzpamatovat se z něj a pak začít hledat spřízněnou duši. Vám už stačí se jen zamilovat a žít šťastně a spokojeně až do smrti.

6. Jako vysoká matka samoživitelka, která bydlí v malé vsi na šumpersku nebo drobný milovník baletu co bydlí u Klatov jste na tom objektivně hůř než naprosto průměrný člověk z Prahy. Vůbec to však neznamená, že byste byli horším člověkem.

7. Vaše pocity jsou správné. Kdykoli se kvůli svému nedobrovolnému single stavu trápíte, máte na to plné právo a kdokoliv vám tvrdí opak by si měl hned lisknout.

8. To, že jste single nejspíš znamená, že je na vás celá tíha péče o domácnost, o svoje povinnosti se nemáte s kým dělit a navíc vám chybí emoční opora a pocit toho, že s vůj život s někým sdílíte. Jste dobří, že to tak pěkně zvládáte.

9. Když je vám někdy smutno z toho, že zrovna vy nikoho nemáte, stačí počkat až to přejde. Teď je prostě jen hůř, vydržte to, bude líp. Neobviňujte se, slabší chvíle potkají každého. Teď je toho na vás prostě moc, ale nebojte, to přejde a pomine. Jako ostatně všechno.

10. Nejste jediní na světě s tímto problémem. Milióny lidí na světě vědí, jak se právě teď cítíte. Čtěte třeba desny-rande nebo svoje seznamovací zážitky rovnou sepište.

11. Pokud jste žena a máte strach, že nestihnete mít partnera a děti takzvaně včas a že vás kvůli tomu bude okolí kritizovat, nebojte. Okolí vás bude kritizovat za jakoukoli volbu ohledně mateřství. Zde je prakticky vyloučeno, že byste udělala něco správně.


Pro začátek by mi to takhle stačilo. Zapomněla jsem na něco?

Zamilovat se, ale do koho?

21. února 2017 v 21:24
Nevadí mi, že seš tlustá. Kdy se sejdeme? Pak se ke mně můžeš klidně nastěhovat, bydlím sám. Napsal mi nedávno další z mých seznamkových nápadníků. V minulém příspěvku jsem se rozepsala na téma, jak se zamilováváme, dnes chci psát o tom, do koho se zamilováváme.

Mému nápadníkovi je to vlastně jedno. Jsem volná, on taky tak proč se nepodělit o náklady na bydlení? On je muž, kterému chybí teplo domova, já žena, které chybí chlapská náruč, tak kde to vázne? Zádrhel je samozřejmě u mě, protože na seznamce hledám něco jinýho. Nestačí mi natrefit na muže, který zrovna hledá ženu. Potřebuju se zamilovat, potřebuju být tím druhým neodolatelně přitahovaná. Nejsem ani schopná pojmenovat důvody té přitažlivosti. Často se zamilovávám do nevhodných lidí, ze zcela nevhodných důvodů jako jsou třeba krásný modrý voči. Hypotézu, že za přitažlivostí stojí duševní a intelektuální souznění jsem už na základě testování definitivně vyvrátila. Teď hodlám testovat jiné, poněkud více fyzicky založené hypotézy. Do té doby než mě naplno zasáhne amorův šíp zůstávám sama.

Pro někoho je nepředstavitelné, že by nebyl ve vztahu. Karel už prostě nechce být sám a tak se rychle zamiluje do Božky, protože ta taky nechce být sama. Někteří z nás dokážou milovat bližního svého jako sebe samého ať už je ten bližní jakýkoli. Ani nemusí mít krásný modrý voči, může pít a hrát maty. Láska hory přenáší. Těžko říct, jestli je to stále láska. Příběhy týraných žen i mužů, kteří se jen špatně zamilovali, to dokládají zcela jednoznačně.

Zamilovat se

14. února 2017 v 23:40
Ti, kteří dnes nepíšou o bombardování Drážďan píšou samozřejmě o lásce a zamilovaných. I na TEDu dnes zveřejnili příspěvek s názvem Falling in love is the easy part, neboli zamilovat se je snadné. Jak pro koho, dodala bych já.

Na střední škole jsem sdílela jednu lavici s Táňou. Pondělky mívaly podobný průběh. Táňa koukala z okna a zamilovaně vzdychala. Potkala totiž o víkendu muže, se kterým stráví zbytek života. Určitě je to on, osudový partner a otec jejich dětí. Přes týden ale mladá láska začala mít trhliny. V pátek šla Táňa na další diskotéku a a v pondělí zase zasněně koukala z okna. Je zamilovaná! Tentokrát doopravdy. Já vůbec nic nechápu, protože jsem šíleně cynická. Tentokrát je to úplně jiné než posledně a je to zcela určitě napořád. Ale když přišlo další pondělí a Táňa zamilovaně koukala z okna, její roztoužené vzdechy už zase patřily jinému nápadníkovi.

Táňa se zamilovávala snadno. A odmilovávala se snad ještě snadněji. Už jsem tu psala o tom, že mám dobrou paměť na lidi a jejich vzájemé vztahy, ale tohle bylo moc i na mě. Tomášové, Petrové a Honzové se střídali tak často, že jsem rychle ztratila přehled. Táňa naznala, že je to jenom potvrzení mého cynismu. Já totiž nevzdychala v lavici kvůli lásce ani jednou. Nikdo kromě mého deníčku o tom neměl vědět, ale zamilovaná jsem byla šíleně. Jmenoval se Libor, byl starší, děsně krásnej a samozřejmě nejbožejší kluk pod sluncem. Vydrželo mi to aspoň tři roky a pak jsem se nějakej pátek odzamilovávala, protože Libor se tak nějak oženil a zapomněl si vzít mě.

Je to už spousta let, ale ani za všechny ty roky jsem se nestihla zamilovat do tolika lidí, kolik jich Táňa milovala za jedno pololetí. Zatímco já si vystačila s Liborem, Táňa si vždy dokázala najít někoho nového. Někdo se zvládne zamilovat jednou týdně, někdo má problém se zamilovat aspoň jednou za uherský rok. Zamilovat se je snadné, jen někteří z nás musí být trpělivější než ostatní. Tak si držme palce.

Nepostradatelných lidí jsou plné hřbitovy

6. února 2017 v 0:22
Před chvílí na mě vykoukla fotka Miloše Zemana. Kandidujte znovu na prezidenta, doporučili Zemanovi jeho spolupracovníci, stálo tam. Pan prezident vypadal na fotografii polichoceně. Vybral si loajální a kompetentní tým. Kdo, když ne on? Jeho spolupracovníci správně vyhodnotili nepostradatelnost svého šéfa. Musí tu být do úplného konce, cukrovce, neuropatii a odtržení od reality navzdory! Napadlo mě, že si snad pan prezident myslí, že je nepostradatelný. Dávalo to smysl. Já najednou věděla, o čem chci psát. Zdaleka to není jen pan prezident, kdo trpí touhle iluzí. Je nás většina, kdo v té iluzi žijeme taky.

Ne žebychom si všichni mysleli, že se musíme stát prezidentem. Že je potřeba získat ještě jeden mandát, protože co kdybychom za ten první nestihli pozurážet úplně všechny. Takových lidí je snad minimum a i z toho minima je jich maximum v odborné péči. Kolik jen nepostradatelných profesí už skončilo v propadlišti dějin? Každá druhá plačka, každý třetí ponocný a každý čtvrtý drátenk byli přesvědčeni o své vlastní neostradatelnosti. Už jsem viděla příliš mnoho lidí, kteří chodili s horečkou do kanceláře, protože tak dobře jako oni nikdo excelové tabulky nevybarví. Viděla jsem ženy, nepostradatelné proto, že jenom ony umí správně obložit chlebíček. Máňa dává okurku o milimetr víc do kraje než je záhodno a Božka ji zas dává o dva milimetry víc do středu. Bez těchto žen by do chlebíčkového světa vnikl chaos a jen ony jej dokážou odvrátit. Kdo by mohl zapomenout na nepostradatelného pana Lorence, který ač na vozíčku postavil několik vil?

Nepostradatelnost je jen iluze. Nepostradatelnost Miloše Zemana je pro něj holým a zřejmým faktem, pro mě je to iluze postaršího zmateného pána. Některou iluzi prokoukneme snadno. Já si například myslím, že by se vůbec nic nestalo, kdyby pan prezident podruhé nekandidoval, že my už si holt nějak poradíme. Jiné iluze jdou prokouknout hůř. Díky svému citu pro barvy mám přeci objektivně nejkrásnější tabulky v celé kanceláři. Je tedy jasné, že já jsem opravdu nepostradatelná a to je ovšem výjimka, to žádná iluze není, protože tak krásně jako já ty tabulky nikdo nevybarví.

Ty dálkové pochody

28. ledna 2017 v 23:42
Dnes a zítra prochází Brnem Civil March for Aleppo. Pochod trvá už přes měsíc, začal v Berlíně a podle plánu dorazí někdy na jaře do Sýrie. Válka tam trvá už šestým rokem a ne a ne skončit. Aktivisté chtějí svým pochodem vyjádřit, že jim osud Syřanů není lhostejný. V důsledku téhle války totž už opustilo domovy víc lidí než kolik žije v celé České republice. Sedm miliónů zůstává v Sýrii a dalších téměř pět milión lidí se rozhodlo hledat útočiště za hranicemi své vlastní země.

Ano, to jsou oni, ti strašidelní a všemi obávaní uprchlíci. Jsou to teroristé, atentátníci a násilníci. Říká to pan prezident, pan Konvička, pan Okamura a asi tak milión slušných Čechů. My je tady nechceme! Ti, kdo se s lidmi na útěku baví jsou hnusní vítači a sluníčkáři a měli by viset na nejbližším kandelábru. I takové názory se objevují na Facebooku pod informacemi o pochodu, za to, aby všichni lidé žili v míru. Ale svět musí zůstat v rovnováze a když řeknu nahlas, že si nepřeju smrt civilistů v Sýrii, hned je tady někdo, kdo si přeje mou smrt. Co mám co pochodovat v sobotu odpoledne za mír v Aleppu? Proč nejsem v práci a neplatím daně? Proč se nechám platit Sorosem a neziskovkami? Protože zadarmo bych přece na takovou vycházku na podporu úplně cizích lidí určitě nešla, to dá přeci rozum!

Chodím do práce a platím daně. Ale místo toho, abych přemýšlela nad tím, kdy mě nějaký čmoud připraví o peníze, poctivost nebo život, tak přemýšlím nad tím, co by se muselo stát, abych opustila svůj domov. Domov, kde se cítím v bezpečí, kde mám svoje přátele, svou rodinu, teplou vodu, studený pivo a plnou skříň svetrů. Místo, který hluboce miluju. Co by mě motivovalo, abych vzala svoje malý děti a rozhodla se jít do neznáma. Všechno nechat za sebou a jít jen s tím co mám na sobě a s igelitkou. Mě by k tomu motivoval jenom bezprostřední strach o život, výstřely, zhroucené budovy, bomby padající z nebe. Myslím, že se málo opakuje, že uprchlík není někdo, kdo si vyrazil na výlet. Je to někdo, kdo nemůže a nesmí žít svůj vlastní život ve své vlastní zemi. Je to někdo, komu nezbylo nic.

Ano, my je tady nechceme. Kéž by mohli zůstat tam, kde jsou. Proto bych byla ráda, aby právě lidé, co mají z uprchlíků největší strach šli na pochod za mír v Aleppu. Aby ti, co píšou nejvíc nenávistných protiuprchlických příspěvků v diskuzích na Facebooku vyjeli svoje pravdy říkat rovnou uprchlíkům. A nebo vlastně ne, nikam nemusíte, bude stačit, když nebudete zlí na ty, co to už dělají. Ve finále máme všichni jeden cíl. Chceme jen žít šťastně a spokojeně až do smrti.

Postava štíhlá?

11. ledna 2017 v 16:06
Pán ze sto kilometrů vzdáleného okresního města zvolil tento neotřelý vzkaz na seznamce (cituju doslovně), aby upoutal mou pozornost.To si takhle po Novém roce zase dáte ze zoufalství inzerát. Po zkušenostech z minula do něj rovnou napíšete, že nejste štíhlá. Příroda vám zařídila závratnou výšku metr sedmdesát, bujný dekolt a celkovou vizáž dobromyslné selky z Hané.Tak jak tak, začnou chodit odpovědi. V čem se nápadníci shodují skoro jako jeden muž je rezolutní požadavek najít si štíhlou ženu. Nepřestává mě udivovat, nakolik je štíhlost rozhodujcím a dalo by se říci i jediným kritériem při hledání životní partnerky.

Pořád trpím utkvělou představou, že seznamky slouží k tomu, aby se tam potkali lidé s podobnými zájmy, lidé kteří by si mohli rozumět. Lidé, kteří by si mohli přinést radost do života kvůli tomu, jací jsou. Kvůli tomu, že jsou schopní a ochotní mít se rádi. Ale pokud je štíhlost jediný požadavek? Požadavek natolik důležitý a zásadní, že ani sto kilometrů nehraje roli pokud na jejich konci čeká žena s BMI 19 a nižším? Pro mě není vzhled jenom otázka kilogramů. Záleží na celkové tělesné konstituci, oblečení, držení těla a hlavně a zejména na milém pohledu. Podle hezkých očí totiž poznáte člověka, co má dobré srdce a mít dobré srdce je ta nejlepší vztahová deviza.

Bylo by pánovi jedno, že jsem alkoholička, kouřím 80 cigaret za den, hraju maty, nevařím a nemeju se? Nikdy se to nedozvíme, protože moje BMI je po Vánocích celých 25,3, bohužel. Nezachrání mě ani to, že umím uvařit dobrou svíčkovou. Při tom, jak důležitá je svíčková pro naši zemi a naše hodnoty, je zarážející, že na tu se mě na seznamce ještě nikdy nikdo neptal. A to už vůbec nemluvím o tom, jak je dobrá svíčková úhelným kamenem každého vztahu mezi mužem a ženou. Už naše babičky přece věděly, jak učinit muže šťastným a svou moudrost shrnuly do úderného hesla: Plnej břuch a prázdnej pytel. Ani slovo o BMI.

Kam dál