Představa globální apokalypsy

Pátek v 15:05
Jako vášnivá čtenářka apokalyptických románů často sním o konci světa. V mých představách svět neskončí kvůli ekologické katastrofě. Třeba kvůli tomu, že brzo vymřou včely a zhroutí se celý ekosystém. Nepředstavuju si ani apokalypsu způsobenou zamořením Země neskutečným množstvím jednorázových plastů, odpadků a jedovatých chemikálií. Nezaobírám se ani tím, že brzo vyhubíme všechna volně žijící zvířata a ve vysychající krajině nebude žádná pitná voda. Tohle je příliš realistická vize budoucnosti tak proč nezapojit svou fatazii.

A tak si představuju noc oživlých mrtvol v ulicích Brna. Nebo invazi nepřátelských mimozemšťanů a vypuknutí zhoubné pandemie. Rozezní se kolísavý tón trvající 140 sekund, který značí všeobecnou výstrahu? Bude nás rozhlas, placený z našich daní včas informovat? Nebo to propukne z ničeho nic na celém světě zaráz, takže nás nikdo ani nestihne varovat a než si všimneme, že se něco děje, bude už pozdě? Kde zrovna budu, až se to stane? Kam se vydám až bude jasný, že je to skutečnost a ne poplašná zpráva? Promýšlím varianty co dělat, když mě apokalypsa zastihne v práci, nebo na pivu nebo někde na výletě. Jaký budou nejlepší únikový cesty z města na venkov? Doma mám aspoň zásoby na pár dní, s tím by se chvíli vydržet dalo, musím si jen dávat pozor a mít po ruce pořád pitnou vodu, to je základ. A konečně bych si měla pořídit ten lihový vařič a vůbec si nastudovat triky a tipy zkušených preperů. A pak se ve svých úvahách zarazím, protože tohle mě přece trápit vůbec nemusí.

Já nebudu ta cool hrdinka, co objeví zázračý lék, domluví se s mimozemšťany a zavede multikulturní lidsko-zombie společnost. Já budu dávno mrtvá. Su člověk, kterej patří na zahrádku kavárny ke dvěma decem růžovýho vína a k debatám o literatuře. V zombie apokalypse nepřežiju ani den. Su strašně důvěřivá a skočím na každou lest. Teda skočím, dyť já neumím ani skákat a už vůbec ne běhat! Dohoní mě i dvouletý batole a schovávat se vlastně taky moc neumím. Pochod smrti by pro mě trval pár kilometrů, víc bych ve vysokým tempu nedala. Samozřejmě pokud by to bylo z kopce, do kopce bych se netrápila vůbec a poprosila rovnou o ránu z milosti. Buďme realisté. S svým přežíváním po konci světa si fakt lámat hlavu nemusím. A na to se napijem! Dvě deci růžovýho by to mohly spravit.
 

Esemeska 2

Středa v 8:42 |  Ela mezi pozemšťany
Jedu si takhle včera večer šalinou, roztažená přes dvě sedačky, však je všude okolo místa dost. Strategicky sem zabrala sedadlo do uličky, aby si vedle mě nikdo nesedl a nesmrděl nebo nechtěl nedejbože třeba půjčit telefon. Co půjčit, ale posílat z něj slohová cvičení. S interpunkcí. Lidem, co je právě pustili z lochu. Známe to. Neuvěříte, co se stalo potom!

Koukám z okýnka a najednou zaslechnu mužský hlas za sebou jak někomu říká, že nemá kredit. A ženský hlas, co odpovídá já vám to pak zaplatím. Otočím se a je to ona. Kulatá paní, která se pár týdnů zpátky se mnou tolik sblížila. Nebo to sem si aspoň myslela já. Určitě si mě pamatuje, když jen díky mojí dobrotě se konečně odpoutala od svého násilnického ex a díky té předlouhé esemesce, poslané zadarmo z mého telefonu se konečně posunula vpřed vstříc světlým zítřkům. Určitě na mě často s láskou vzpomíná, kolik dobra jsem jí jen toho jarního večera prokázala. A už se naklání ke mně a ptá se, jestli se může na něco zeptat.

Dneska sem byla drsná jak šmirgl papír a rovnou sem řekla, že já jí telefon půjčovala minule. Prý že jí teda určitě ne, ale víme svoje. Lidi by si měli pomáhat a bejt na sebe hodný, ale zase vodáď pocáď!

(první díl: http://eleonorakolcava.blog.cz/1804/esemeska)

Ujel mi vlak

7. června 2018 v 9:27 |  Ela hledá otce svých dětí
Zdá se, že mi ujel vlak. Nebo si to alespoň myslí pan M., který mě onehdá pozval na rande. Na fotce měl pan M. zasněný pohled a zdálo se, že bych jednou mohla mít to neskonalé štěstí a jít na rande s mužem vyšším, než su já sama. No neberte to. Mou závratnou výšku metr sedmdesát opravdu přerostl. Tím však vyčerpal kolonku kladných bodů pro zbytek odpoledne a vlastně i života. On na tom byl chudák mnohem hůř, já jsem u něj nedostala kladný bod ani jeden.

Nelíbilo se mu, kde pracuju, jak mluvím, že chodím do kina, že jsem dokonce byla v hospodě. Byl pobouřen skutečností, že vlastním auto. Můj vkus ho taky pobuřoval. Rozhovor byl čím dál absurdnější a nechápala jsem, jak jsem se vlastně dostala do týhle situace. To mám za to, že si chcu najít chlapa se srdcem na pravém místě. A pak to přišlo. Přišlo něco skandálního, co ho šokovalo úplně nejvíc. Zasmála jsem se nahlas. Ano. Na ulici. Tam, kde ho klidně mohl někdo vidět po boku šílené ženské, co se směje.

Vše bylo ztraceno, už si přede mnou nemusel na nic hrát a rozhodl se, že mi řekne PRAVDU. Někdo jako já si partnera stejně nikdy nenajde. Někdo jako já by měl vyhledat odbornou pomoc a nechat si předepsat nějaká účinná psychofarmaka. Ta by mohla moje problémy se životem alespoň zmírnit, když už ne úplně vyřešit. Su totiž, jak sama jistě uznám, beznadějnej případ. Radil mi z pozice experta, on už odbornou pomoc vyhledal a prášky na hlavu bere. A mám se na něj podívat, on je totiž na rozdíl ode mě v pohodě.

Vlak mi ujel, su bezdětná singl a čím dál víc přes třicet co se směje nahlas. Mám to marný. Ale kdyby náhodou přijel jiný vlak, v podobě nápadníka, který by mě kritizoval za úplně všechno, který by mě nenechal doříct větu, který by se při rozhovoru se mnou škrábal na koulích tak jako pan M., nechám ho zase ujet. I kdyby to znamenalo, že až do smrti budu sedět sama na nádražce v Přerově.
 


Češi prohlédli, všichni jsme chudí

4. května 2018 v 13:48 |  Ela mezi pozemšťany
Když se po Sametové revoluci otevřely hranice, vzali nás rodiče za železnou oponu. Všichni se chtěli podívat do světa, aby věděli, jak to v tom kapitalismu vypadá. Jeli jsme na západ do Vídně, která je geograficky rovnou na jih. Obdivovali jsme dveře otevírající se na fotobuňku. Poprvé jsem viděla eskalátory, kterých jsem se bála a dodnes se mi občas zdají sny, že v nich uváznu. Odmítala jsem nastoupit. Byla jsem opravdu hodně malá, tak malá, že pro úplně cizího pána nebylo těžké mě na eskalátory vysadit. Máma mu děkovala svou lámanou němčinou a byla trochu v rozpacích z toho, že její dítě neumí nastupovat na jezdící schody.

Ten výlet mi utkvěl v paměti i z jinýho důvodu. Tenkrát poprvé jsem viděla žebrat člověka bez domova. To jsme doma taky neměli. Seděl na kousku paundeklu, před sebou měl misku a popíjel kafe z mekáče. Ten pohled nás zaujal a ptali jsme se rodičů, proč tam ten pán sedí a co dělá. matka nám objasnila, že zatímco tento pán se tváří jako největší chudák a žebrá po kolemjdoucích almužnu, my sice máme kde bydlet, ale kafe v mekáči si prostě dovolit nemůžeme. Jsme totiž chudí. Proto byla vybavena termoskami s čajem a kávou a svačinami z domu, které jsme pak v tom mekáči snědli, protože jsme neměli peníze ani na to kafe. Byli jsme chudí a doufali jsme, že se to brzo změní a že koupit si kávu v MacDonaldu v Rakousku nebude brzo pro pracujícího člověka žádný problém.

Dneska vydělávám, nejsem bez domova a to kafe ve vídeňském McDonaldu si taky můžu dovolit. Můžu si tam dneska dovolit dokonce i oběd, když tam jednou za dva roky su na výletě a nezruinuje mě to. Nic to ale nemění na tom, že v porovnání se svými rakouskými sousedy su furt chudá. Díky daňovým optimalizacím se velkým nadnárodním firmám daří neplatit státu skoro žádné daně. Státy se o ně přetahují pobídkami a sliby o tom, že jim dodají levnou pracovní sílu. A zdá se, že my jsme v tom opravdoví přeborníci. Při dnešní míře nezaměstnanosti je obtížné sehnat i tu drahou pracovní sílu. Tedy drahou na naše poměry, nikoli na poměry běžné v západní Evropě. Pracovala jsem pro jednu zahraniční společnost, která mi velkoryse platila přesně polovinu minimální mzdy u nich doma. Jsem kavlifikovaná vysokoškolačka s praxí, dělala jsem úplně to stejné jako moji kolegové v západní Evropě, ale o jejich výplatě jsem si musela nechat jen zdát. Občas sme si ještě vyslechli, jak jsme pro ně drazí a přidáno nedostaneme. O pár dní později jsme si zase vyslechli, kolik peněz vydělala mateřská firma, a jak se nám dobře daří. Tedy nám úplně ne, ale akcionářům, kteří si mohli vyplatit dividendy. Podle přiloženého článku to bylo asi 370 miliard ročně v posledních osmi letech. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k pláči.




https://www.krajskelisty.cz/karlovarsky-kraj/okres-sokolov/19471-nejvetsim-porazenym-je-cesko-stal-se-z-nej-krmelec-evropy-z-nejz-si-novodobi-koloniste-odvazeji-miliardy.htm?utm_source=www.sezna

Venkovani a smrad

22. dubna 2018 v 8:21
Fascinuje mě přístup k venkovanům. Všímám si často povzdechů, jaký sou ti vesničani křupani a burani. Jezděj nám do našich měst a dělaj zácpy. Dokonce nám v našich městech i parkujou a nakupujou a potom ke všemu zvolí Zemana/komunisty/SPD. Jak kdyby velikost obce trvalého bydliště přímo úměrně korelovala s vaší inteligencí. Dokazuje to i nejlepší balicí hláška, kterou na mě kdy kdo použil, která zněla: "Na to, že seš z vesnice seš docela chytrá." Jasný, všichni lidi s trvalým bydlištěm v Brně maj dva doktoráty, volný čas věnují četbě Kanta, péči o životní prostředí, meditací a hrou v šach. Zatímco my z venkova žijeme jak ve Slunce seno. Sme takový trochu degenerovaný, nevíme si rady a chytří lidé z města by nám měli říct, co sou naše problémy a jak žít.

Podle zpráv v poslední době se ale moudré město rozhodlo alespoň v médiích podpořit snahy o důstojný život mimo velká města. A co by nám venkovanům tak asi mohlo pomoci? Ne, není to kvalitní veřejná hromadná doprava, fungující infrastruktura, dostupnost služeb, škol a školek v místě. Není to ani podpora spolkového života nebo home officů abychom nemuseli tolik cestovat. Podle toho co čtu na internetu náš venkov dokáže zachránit jen znovupovolení kouření v hospodách. V hospodě u Karla je míň štamgastů tak poďme vzkřísit českou kulturu a tradice, zrušme zákaz kouření.

Jako všiml si už v tomhle státě někdo, že už nejsou osmdesátky? Že dokonce i venkovani mají dneska víc možností jak trávit volný čas než jít ke Karlovi na jedno? Že velice pravděpodobně do města jezdí za prací nikoliv z plezíru, ale proto že musí? Možná vám to uniklo, ale většina lidí už dlouho nepracuje v zemědělství, většina lidí má auto, aby se mohla dostat do práce, za službami a k doktorovi, protože na venkově jenom jet autobusem na nákup znamená akci třeba na pět hodin. Kdo může, snaží se přestěhovat do města, zůstávají nadšenci a ti, co nemají jinou možnost. Ale jakmile se zruší zákaz kouření v hospodách v malých obcích, očekávám desetitisíce lidí, co se přestěhujou do zapadlejch kotěhůlek, aby si konečně mohli dát k pivínku to cigárko. Klidně nechám Karla umřít na rakovinu plic, ale mně nikdo nic zakazovat nebude!

Asi to mnohé překvapí, ale dokonce i na vesnicích žijí inteligentní lidé. Žijí tam kuřáci, co si to pivo bez cigára neumí představit a ti se už zařídili ve svých klubovnách, stejně jako se to děje ve městech. Žijí tam lidé, kteří jsou rádi, že si můžou jít do hospody na kafe a nesmrdí kouřem na sto honů. Prosím vás, nedělejte z nás venkovanů dementy a neodvolávejte se na venkovské hospody, když prosazujete kouření v restauracích. Mějte na paměti chrchlajícího Karla. Zvládli jste přestat kouřit v letadlech, vlacích, autobusech, kinech, továrnách. Já vám věřím, v hospodách to zvládnete taky.

Esemeska

18. dubna 2018 v 23:19 |  Ela mezi pozemšťany
Nemám ráda lidi. Někdy se jim člověk ale nevyhne, tak jako já dneska večer v šalině. Schválně jsem se roztáhla přes dvě sedačky, aby se lidé v poloprázdné večerní MHD rozmístili rovnoměrně a hlavně ne na sedadlo vedle mě. Hned na další zastávce si ke mně přisedla starší kulatá paní. Mrkla na můj telefon a zeptala se, jestli v něm mám esemesky. No mám a hned mě napadlo, že chudák Máňa má vybito a Pepa neví, kdy na ni čekat, aby chudák něšla sama domů. Poskytla jsem tedy ženě v nesnázích svůj milovaný telefon. Lidi by si měli prostě víc pomáhat a slabší chránit a silnějším ustupovat.

S pocitem právě vykonaného dobrého skutku koukám z okýnka a poslouchám jak ťuká, ťuká a ťuká. Já se snažím i obsáhlé informace nacpat do jedné zprávy, abych ušetřila, ne tak ta dobrá žena vedle mě. Přemýšlela jsem chvilku nad tím, jestli se mám ozvat a říct jí, že Vojnu a mír opravdu v jedné esemesce posílat nemusí, obzvlášť když je to z mýho telefonu. Taky jsem si netroufla ji upozornit na možnost přeformulovat text tak, aby byl úderný a krátký, jak to dělám já. Raději to celý vymažu a začnu znova, než by mi zpráva zbytečně o pár znaků přetekla do dvou, to dá rozum, že jo. Ale měla sem trochu strach, aby neměla pocit, že se povyšuju, že su nějaká elitářka, když mám nejen kredit ale aji nabitej telefon, ze kterýho dou odesílat esemesky.

Chvilku jsem ještě přemýšlela o dobru ve světě a jestli má cenu za ně bojovat, když mi konečně ta dobrá žena vrátila můj mobil. Načež zahlásila, že určitě nesmím zvedat hovory z čísla, na které právě odeslala svoje sebrané memoáry.
"Víte von můj bejvalej se právě vrátil z kriminálu no a já sem mu psala, ať mě nekontaktuje. Von mě tolikrát zbil, že sem se aji přestěhovat musela. Jé co já s ním jenom zažila za problémy. Tak až vám bude volat, tak se s ním nebavte, von totiž umí napíchnout telefon a zjistit si kde člověk bydlí, tak jako aby mě nenašel. Nechcete to zaplatit, že ne?"
Tak to vám paní pěkně děkuju! Jen doufám, že se to všechno nějak vysvětlí. Lidi by si měli pomáhat a bejt na sebe hodný, to se snad všichni shodnem, ne?

P.S. Tento příběh pokračuje zde: http://eleonorakolcava.blog.cz/1806/esemeska-2

Jedna chvilka pro demokracii

12. dubna 2018 v 11:05 |  Ela a politika
V pondělí se demonstrovalo v mnoha českých městech proti tomu, aby jsme měli premiéra, který spolupracoval s STB. Proti tomu, aby tento člověk ovládal vyšetřující složky, které mají zjistit, jak to bylo s Čapím hnízdem a korunovými dluhopisy, člověk, který stojí za zaklekáváním na konkurenty holdingu, který čirou náhodou dlouhou dobu patřil jemu a teď patří jeho nejbližším příbuzným. Na náměstí zaznělo spousta projevů, některé lepší, jiné horší. Ale suveréně nejhorší byly ty, kde mluvčí apeloval na shormážděný dav, ať si chrání demokracii.

Vůbec jsem nechápala o čem mluví. Proč si mám chránit možnost chodit k volbám, když u těch voleb nemám možnost si vybrat někoho, kdo by reprezentoval moje zájmy? Proč mám chodit k volbám, když jejich výsledkem je opoziční smlouva, která je v přímém rozporu se zájmy obou soupeřících skupin, které takovou smlouvu uzavřely? Proč mám chodit k volbám, když je tady stejně všem všechno jedno? A pár lidí, co se tady snaží dělat z tohoto světa lepší místo tím, že pomáhají těm nejslabším a znevýhodněným jsou terčem nenávisti a závisti. Proč se snažit o demokracii, když o to nikdo nestojí?

Je to jen prázdný pojem, dokud státní správa nezaklekne na mě, nebo mou rodinu, bude mi to upřímně jedno. Mnohem víc mě bude štvát a štve, že autobus, kterým chci jet na demonstraci nejede vůbec, ten následující stojí dvacet minut v zácpě na D1. Štve mě, že mi v zimě nikdo neprohrne silnici, protože ti venkovani sou stejně blbci. Jsem naivní idealistka, co věří v lepší zítřky, ale přestávám se divit lidem, co volili Hitlera, protože jim postavil sjizdnou dálnici. Kdyby mi Okamura prohrnul v zimě cesty tak mu to možná hodím taky. Demokracie je k ničemu, když neochraňuje naše zájmy. To bychom jako demokrati měli mít na paměti především a vědět, že ideálů se člověk nenají.

Chvála občanské společnosti

10. března 2018 v 9:46 |  Ela a politika
Výraz občanská společnost evokuje něco sluníčkářského a havloidního. Slova, která používá pražská kavárna a která mají urážet nás, obyčejné venkovany. Nic není tak daleko od pravdy. Na venkově by se totiž občanské společnosti daří. Na venkově nejsou kina, divadla ani galerie. Bez vlastního auta a řidičáku můžete v řadě obcí na výlety za kulturou rovnou zapomenout. A tak si musíte vystačit s tím co máte.

Musela jsem podle hesla kdo, když ne já, žít celý život. Chtěla jsem jít na zábavu? Přidala jsem se k partě, která ji organizovala a večer stála za barem, u vstupnýho nebo v šatně. Chtěla jsem mít u Nás noc kostelů? Nastudovala jsem si historii obce a v kostele prováděla. Chci mít ve vesnici pořádek? Trávím nedělní odpoledne sběrem ojetých pneumatik pohozených v okolních lesích. Není nikdo, kdo by u nás zorganizoval Ukliďme Česko? Dobře, přihlásím se sama, sami jste si to zavinili. Vy, kteří jste tam se mnou stáli za barem nebo v šatně mi beztak přijdete pomoct, protože už jsme se za ta léta skamarádili, záleží nám na sobě a nenecháme se takříkajíc ve štychu.

Sám člověk tak moc nezmůže, je lepší se opírat o partu lidí. O partu, která tvoří tu občanskou společnost.Ty lidi nenajdete ve facebookových diskuzích, jak varují před nebezpečím islamizace Horní Dolní. Nemají na to čas. Ve svém volnu pracují na zvelebení místní hasičky, sokolovny. Jsou to ti kteří vedou malé fotbalisty nebo malé atletky. Ti, kteří to dělají bez nároku na honorář ve svém volném čase. Ti kteří dělají z tohoto světa lepší místo pro život. A proto jim prosím v komunálních volbách dejte svůj hlas. Před islamizací Horní Dolní nás totiž ochrání mnohem spolehlivěji než mudrlanti od klávesnic.

U řeky nebo pod Petrovem?

26. února 2018 v 10:58
Debata o přesunu brněnského nádraží opět ožívá a jde do dalšího finále. Vypadá to, že přesun nádraží už je na spadnutí. Dnes jej nejspíš schválí brněnské zastupitelstvo, v květnu pošle Evropská unie peníze a někdy v srpnu se třeba začne konečně stavět. Rychlost stavby je pak prezentovaná jako nejzásadnější výhoda přesunu, protože jinak obě varianty vychází plus mínus na stejno. Přesto mám z plánované stavby nového moderního nádraží obavy.Ten strach pramení z mých vlastních zkušeností se životem a cestováním MHD po Brně a okolí.
Bohužel musím často jezdit do práce a z práce ze Zvonařky, která je opravdovou ostudou města Brna. Ani nádraží v Bělehradě v době, kdy v jeho okolí tábořily stovky afghánských utečenců, nepůsobilo tak depresivně a apokalypticky jako Zvonařka za normálního provozu. A teprve po 40 letech jsme se dočkali strategického projektu Plotní, který přivede šalinu přímo k nádraží. Nicméně si nejsem jista, zda tento strategický projekt, který zkomplikuje dopravu po Brně nejméně na 30 měsíců bere v potaz plánovaný přesun nádraží.
Už v devadesátých letech mi slibovali, že se dočkám studia na modernizovaném kampusu v Bohunicích. Nakonec byl otevřen až v roce 2008 a dnes teprve diskutujeme o tom, jak tam přivést šalinu. Jezdila a jezdím tam často přeplněnou šedesátkou a není o co stát.

Pracovala jsem také v kancelářích na Holandské, kam byl první autobus přiveden asi pět let poté, co tam začali pracovat první zaměstnanci. Než chodit pěšky od Ronda, hodně lidí jelo raději autem. O tom, že by nová linka byla navržena už před otevřením nového technologického parku či administrativního centra si můžu nechat jen zdát.
Na základě těchto zkušeností jsem opravdu velice skeptická co se týče MHD u nového nádraží. O samotnou budovu strach nemám, horší než na Zvonařce to snad nebude, ale
nikdo mě bohužel zatím nepřesvědčil, že varianta Řeka relativně fungující brněnskou MHD nenaruší a nezkomplikuje. Obávám se, že se opět dočkám přesunutého nádraží, ke kterému budu muset chodit pěšky, tak jak jsem chodila ze ze Zvonařky na Hlavní nádraží. Tehdy mi to tak nevadilo, protože jsem byla mladá a nevěděla jsem, že by to mohlo být lepší. Prosím, poučme se z vlastních chyb a ať už bude nádraží u řeky nebo pod Petrovem, udělejme ho tak, aby sloužilo hlavně cestujícím!

Co mi dala škola

10. prosince 2017 v 12:22 |  Ela se učí moudrou býti
Když o tom zpětně uvažuju, tak to, co po mně chtěli ve škole je úplný opak toho, co potřebuju pro život mimo školu. Vlastnosti, kvůli kterým jsem byla považována za problémovou studentku jsou přesně ty vlastnosti, který vedou k tomu, že mě v zaměstnání pořád chce někdo povyšovat a kdybych se nebránila tak už určitě musím někomu dělat manažerku. A to nechcu, protože bych se musela potýkat s tím, že moji podřízení mají myšlení deformovaný pobytem v českém vzdělávacím systému a v důsledku toho je jejich použitelnost pro práci limitovaná.

Abych byla konkrétní. Když po mě zaměstnavatel chce, abych zkusila svou práci dělat jinak, tak to vyzkouším, přemýšlím nad tím, co má moje úsilí přinést a jak nejjednodušeji dojít k cíli. Jsem ochotná udělat chybu, protože to je normální, když zkusím něco, co nefunguje, tak se z toho prostě poučím a příště zkusím něco jinýho. Beru to jako zábavu a podnět k přemýšlení.

Neustále se ale setkávám se zakořeněným panickým strachem ze změn, novinek a z dělání chyb. Nemluvím o řízení letového provozu nebo neurochirurgii, mluvím o lidech, kteří nesnesou pomyšlení, že by omylem vybarvili excelovou tabulku narůžovo místo na modro. Protože tak jsme to dělali vždycky, nechápu proč, ale zaměstnavatel mě platí, tak to tak budu dělat pořád. A s tímhle přístupem se divím, že jsme slezli vůbec ze stromů. Svět kolem nás se mění nevídanou rychlostí a stejně jako Červená královna z Alenky i my musíme běžet čím dál rychleji abychom zůstali aspoň stát na místě. Bohužel českému vzdělávacímu systému se tohle vůbec nedaří a připravuje naše děti na svět roku 1980 a to nebude stačit.

I mě, vzdělanou, zoufalou singl ženu středních let škola připravovala na svět, který v té době už neexistoval. Naučila jsem se číst a psát, ale už bohužel ne počítat. Naučila jsem se nenávidět matematiku a nevěřit si. Naučila jsem se nenávidět angličtinu a bát se mluvit nahlas, protože na schopnosti rozumět a chápat kontext ve škole nezáleží. Až roční pobyt v Anglii a četba výborných anglických knih mě mého odporu zbavila a dnes si přivydělávám jako překladatelka, škole navzdory. Já jsem měla štěstí, že má zvídavost byla tak silná, že zvládla přežít i školní docházku, mají to štěstí i vaše děti?

Kam dál