Rande s ajťákem

17. června 2017 v 22:01
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Zase jsem šla na rande. Ze seznamky. Chlapec vypadal podle fotky jako sympaťák a já jsem se mu taky líbila. Už to mi mělo být podezřelé, protože každej borec, co mi připadal jakž takž normální mi po výměně fotek napsal, že sorry, nejsu jeho typ. Tenhle mi sice přpadal trochu podivínskej, ale dala se s ním provozovat jakás takás konverzace, což už samo o sobě je na seznamce dost terno. Tak sem si řekla proč ne.

Psal o sobě, že má metr osmdesát, ale to nic neznamená. Tolik by měl můj vysněný princ asi měřit, protože já sama mám metr sedmdesát a co se dá dělat, toužím po někom vyšším, respektive alespoň stejně objemném jako su já sama. Ukazuje se však, že metr osmdesát je dost vágní pojem a každý si jej vykládáme odlišně. Již jsem měla to potěšení setkat se s celou řadou mužů, jejichž metr osmdesát končil někde v oblasti mého nosu. Tenhle nekecal a fakt byl o kousek vyšší než já, nicméně mě trochu zneklidnilo, že jeho kostkovaná košile naprosto neladila s úplně jinak kostkovanýma kraťasama, mělo mě to varovat.

Vydali jsme se na procházku, protože mi (ehm, říkejme mu třeba) Karel II. už předem psal, že nemá rád hospody a bary. Osvětlil mi tedy, že trpí silnou sociální fóbií, což je důvod, proč mě nikam nevezme a nebude za mě přece utrácet, to dá rozum, že jo. Karel mi začal pokládat otázky, zda mám ráda zvířata a zda toleruju psa v domácnosti. Bydlí totiž s rodiči a dvěma jorkšírákama v bytě a jeho budoucí žena musí mít ráda zvířata, aby to neskřípalo, až se k nim přestěhuje. Další otázky se týkaly mého zaměstnání a koníčků. Připadalo mi to poněkud strojené, tak sem se v žertu zeptala, jestli jako vyplňuju nějakej dotazník, nebo si normálně povídáme, načež Karel smrtelně vážně odvětil, že mám být v klidu, že už jsem mu na většinu otázek z dotazníku zodpověděla, nemá však jasno stran mé rodinné situace.


Přiznal se mi, že ho to dotazování taky netěší a že by si raději naprogramoval robota, co by adeptkám o seznámení s ním pokládal dotazy a odfiltroval ty nesprávné. Protože s programem by se mu určitě nestalo, že by šel na rande se mnou. Uvědomuju si vůbec, že už su za zenitem? Hystericky sem se rozesmála, jak už to tak mám ve zvyku. Karel se zastavil, vážně se na mě podíval a zeptal se mě, jestli sem už s tím vyhledala odbornou pomoc a jestli už mi předepsali něco na hlavu. Řekla sem, že sem necítila tu potřebu a když nejsu s ním, tak bejvám v pohodě a poměrně oblíbená. "To se divím, hele," řekl Karel, "myslím, že by sis měla nechat předepsat nějaký sedativa, já je mám taky a je mi skvěle." A tím sme to rande ukončili. Prášky na hlavu neberu a proto sem se milé děti zase jednou neseznámila.
 

Hudba

14. června 2017 v 12:22
Minulý týden na noci kostelů jsem si vyslechla jedno zajímavé podobenství. Před jedním městem stáli potulní kejklíři a hráli. Hudba lahodila sluchu kolemjdoucích a vyvolávala na jejich tvářích úsměvy. Někdy byla hudba tak veselá, že se lidé okolo dávali do tance a nepřestávali tančit. Když však šel okolo hluchý poutník zalekl se, protože žádnou hudbu neslyšel a to co viděl mu připadalo jako šílené křepčení a všeobecné pominutí smyslů. Vůbec ne jako radostný tanec za zvuků líbezné hudby.

Poučení z podobenství bylo, že víra je přecetaky taková hudba. Hudba, kterou ovšem slyší jenom někteří. Ti, kteří ji slyší tančí a nechápou, že může někdo zůstávat netečný, když hudba přímo nutí do skoku. Uvědomila jsem si, že každý z nás slyší úplně jinou hudbu, podle které tančí. Jsou tací, kteří tančí na cinkot peněz, někteří slyší volání reflektorů a touží po slávě, jiným učarovala hudba opěvující výkonnost a zase jiným zvuky zvoucí k lásce a pomoci bližnímu.

I samotná víra zní kadému jinak. Někdo předvádí tance v rytmu strachu z věčného zatracení, nenávisti ke všemu cizímu a předvádí bojové figury proti homosexuálům a potratům. Já jsem k této hudbě hluchá a ti, kdo v jejím rytmu tančí mi připadají jako blázni. V mých uších zní Ježíšovo Co jste učinili tomu poslednímu, mně jste učinili a Nechejte maličkých přicházet ke mně. Vyhlížím v davu lidi, kteří se pohupují ve stejném rytmu a věří v dobro. S těmi snadno protančím všechny noci, které mi tu ještě zbývají.

Pavlova

10. června 2017 v 19:14
Anna Pavlova byla kdysi dávno slavná ruská primabalerína, která se vznášela jako obláček pokaždé když tančila. Byla první baletkou, která založila svou vlastní baletní společnost a z Ruska se vydala předvádět svoje umění po celém světě. Traduje se historka, že ve dvacátých letech na její počest chtěli vytvořit dortík, co by byl stejně lehký a nadýchaný jako její baletní sukýnka. Taky je možné, že slavná baletka vyžadovala opravdu lehký dezert.

A tak pro ni upekli takovou obří sněhovou pusinku. Buď to bylo v Austrálii, nebo na Novém Zéelandě a obě země dodnes vedou spor o to, kdo s lahodným dezertem přišel jako první. Tato otázka je natolik zásadní a vzrušjící, že se jí zabývá spousta odborníků na jídlo, kteří se snaží objevit ten úplně nejstarší recept ve všech australských i novozélandských kulinářských časopisech a kuchařkách. Věří, že takový nález pak jednoznačně přiřkne prvenství v tvorbě dezertu jedněm či druhým a uzavře tak dlouhodobé skoro sto let trvající spory ohledně zásadního přínosu světovému kulinářství. Právě teď to nadějněji vypadá pro Novozélanďany, ale Australané se jistě nevzdávají.

Tradiční Novozélandská verze zdobená kiwi a chutná jako marshmallow zatímco australská verze je nadýchanější a křupavější. Obě chutnají báječně, jsou z hodně našlehaných bílkú a krupicového cukru, někdy se škrobem a octem. Základem úspěchu je pomalé sušení v troubě, která se za žádnou cenu nesmí předčasně otevřít. Náhlá změna teplot by zkazila celé kouzlo a z našlehaného obláčku by zbyla jenom keclá placka. Na sněhovou pusinku pak přijde taky jako obláček nadýchana a v ústech se rozplývající šlehačka a úplně navrch ovoce. Je sezóna jahod a v kinech zrovna běží film Dancer o Anině následovníkovi Sergeji Poluninovi. Náhoda? Nemyslím a jdu píct.
 


Tlustý jako prase

28. května 2017 v 8:53
Konečně se mi na auto rádiu podařilo naladit radio Beat. Ve čtvrtek večer tam Dave Gore uváděl program, který se jmenuje American rock show. Dobrou češtinou s americkým přízvukem představuje méně známé muzikanty. Posledně nám posluchačům chtěl přiblížit postavu významného a nadaného countryového kytaristy a řekl, že býval "tlustý jako prase". Vím, že rádio Beat je poněkud neformální stanice, přesto mě tato formulace v éteru zarazila.

Když se kamarádi baví mezi sebou o někom opravdu obézním, pravděpodobně k tomuhle přirovnání šáhnou často. Někdo, kdo se učí jazyk tak, že hovoří s rodilými mluvčími má ve svém slovníku takových a podobných frází přehršle. Jeho neformální vyjadřovací schopnosti jsou bezvadné. Vím o čem mluvím. Sama jsem se takhle naučila italsky. Dneska umím perfektně nadávat na počasí a fotbalovým rozhodčím, komentovat televizní reality show a o italském jídle a jeho přípravě jsem též schopna fundovaně pohovořit. Italsky, samozřejmě.

Co mně ale stejně jako panu Gorovi chybí je ta tenká linie, která odděluje výrazy co se hodí říkat jen mezi přáteli po desáté večer a těmi, které klidně můžu použít jako rozhlasová moderátorka. Používám italštinu v práci v poměrně oficiálním styku a nemůžu svým kolegům vytýkat, že přehlédli ofsajd a pískají jako ponocní. Přesto už se mi mockrát podařilo použít ekvivalent "tlustý jako prase" a koukat na mírně pozdvižená obočí svých italských kolegů. Jedna z výsad rodilých mluvčích je ta, že přesně vědí, kde ta hranice mezi formálností a neformálností leží. A když ji překročí, tak na rozdíl od cizinců nejsou na území neobratného překladu, ale rovnou se můřou považovat z ahulváty.

Stejné místo, jiný čas

15. května 2017 v 23:22
V poslední době mám dojem, že spolu sice sdílíme stejný prostor, ale nežijeme ve stejném čase. Někteří z nás žijí ve 21. století a uvažují nad světem dneška. Někteří z nás uvízli ve století minulém a čas od času se setkám s někým, kdo ke mně hovoří přes propast času dvou století. Každá doba má svoje vynálezy, kulturu, to co ji vzrušuje, myšlenková schémata, se kterými operuje. Proto ve mně vzrůstá nepochopení, když čtu názory, kteréjakoby se zhmotnily ze stran knih psaných švabachem.

Nejčastěji si to uvědomuju u debat nad stavem českého školství. Předevčírem jsme oslavili třísté narozeniny Marie Terezie, ženy, které v našich zemích zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost. Inspirovala se v sousedním Prusku, protože za jejího života se svět překotně měnil a ona potřebovala držet krok s Anglií, Francií a Pruskem. Objevily se první manufaktury a monarchie se modernizovala, aby nezůstávala za příliš pozadu. Vysloužilí vojáci, kteří se vrátili z válek o rakouské dědictví si za pár měsíců udělali rekvalifikační kurz a mohli začít děti na venkově i ve městech učit psát, číst a počítat. Marie Terezie věděla, že žije v měnícím se světě a dokázala se dívat dopředu, její impérium se udrželo ještě dalších dvě stě let.

Tenkrát se jistě našli lidé nespokojení se zaváděním novot. Dnes se najdou lidé, kteří by na českých školách nejraději zakonzervovali devatenácté století. Po učitelích chtějí, aby vyžadovali discilplínu a přísnou kázeň. Vždyť těm vojákům to tak pěkně šlo. Po dětech chtějí, aby se pěkně naučily to, co budou potřebovat v panské manufaktuře postavené za humny. Jak jinak si vyložit slova našich předních politiků o tom, že je potřeba nahnat děti na učňáky a do továren? Bohužel tito politici mentálně uvízli někde mezi Bachovským absolutismem a centrálně plánovaným hospodářstvím. Ani jedno z toho se moc neosvědčilo. A navíc se svět mezi tím změnil. Lidé například používají elektřinu, stroje a dokonce internet! Možná by bylo na čase to přestat některým našim politikům tajit.


Bylo by krásné, kdyby si naši čelní představitelé všimli, že je kolem nich jednadvacáté století. Kdyby se začali dívat do budoucna, kdyby se pokusili využít vymožeností dnešní doby ke vzdělávání všech. Nechceme školu, která vychovává dělníky do manufaktur a která v dětech vyvolá odpor k učení. Potřebujeme lidi, kteří se učí rádi a s chutí, kteří žijí v dnešku a dívají se s důvěrou do budoucnosti. Takové kteří se nebojí používat vymoženosti našeho světa, nebojí se experimentovat, nebojí se dělat věci jinak. Potřebujeme co nejlíp využívat potenciál lidí, jen tak máme šanci, že naše země obstojí a že se nám tu bude dobře žít.

Dej žvejce lajk

12. května 2017 v 22:54
Už jsem se přiznávala, že na takzvané oblíbené sociální síti trávím mnohem víc času, než by bylo zdrávo a záhodno. Události světového významu, domácí politické aféry, ztracená koťátka i narození nových občánků mám přehledně na jednom místě na dosah myši. My zvědaví lidé z kanceláří s celodenním neomezeným připojením na internet snad nemůžeme Facebook nemilovat.

Dnešní internety vyhrála fotka osamělé žvejky na dlažbě před nádražím v Pardubicích. Za půl dne nasbírala přes padesát tisíc lajků. Víc než 8 tisíc lidí fotku sdílelo na svých profilech. Martin Koudelka chtěl poukázat na to, jakou vypovídací hodnotu mají lajky. Osm tisíc nebo možná i víc lidí se sešlo předevčírem na Václavském náměstí, aby vyjádřili nespokojenost se současnou politikou v Česku. Demonstruje se na Balkáně, demonstruje se v Maďarsku, v lednu se demonstrovalo v Polsku a už to došlo i k nám. Ano, třeba pro italské turisty jsou naše demonstrace zklamáním. Očekávali srážky demonstrantů s policií a trochu vzrušení a dočkali se postávajících lidí co tleskají špatně ozvučeným řečníkům.

Ta žvýkačka měla poukázat na to, že dát lajk na Facebooku je jednodušší než vyjít do ulic. Že přece to, jestli je něco správně nebo špatně nemůžeme posuzovat počtem lajků. Lajky odrážejí naše emoce, náš plazí a prapůvodní mozek. Ale savci si vybudovali nad emočím mozkem nové struktury, které jim pomáchají porozumět složitému světu. Těm strukturám se říká neokortex, nová kůra a jsou v něm uloženy vyšší a složitější intelektuální funkce. Rozum a intelekt. A jelikož u člověka je neokortex zdaleka nejrozvinutější ze všech savců neměli bychom se bát jej používat. Zejména pak na místech k tomu vhodných, jako je třeba zamýšlení se nad směřováním naší země, nad tím, kým chceme být, nad tím, jaké hodnoty jsou pro nás důležité.

Bohužel v hovorech o dnešní politické situaci se zhusta projevuje jen plazí mozek. Jenom ono mám rád, nemám rád. Pane Babiši, já vám fandím, nebo pane Babiši já vám nefandím. Je to snaha rozdělit svět na ty dobré MY a ty špatné ONI. Nikdy naopak. Můj tábor jsou ti správní, kteří to myslí dobře a když kradou tak jen trochu. Až se zase rozčílíme nad NIMI co kradou určitě o něco víc, vzpoměňme si prosím na svůj savčí mozek a použijme jej. Zkusme se odprostit od emocí a zjistit si nějaká fakta a těmi nakrmit svůj intelekt. Nežijeme přece s plazím mozkem v černobílém světě. Svět je složitý a žvýkačka na šedivýchých dlaždicích nám připomíná, že svět není černobílý. Svět má spoustu odstínů šedé a bude dobré k jeho zkoumání používat naši šedou kůru mozkovou.

Tak ste mistři no a co, no a co, no a có

20. dubna 2017 v 9:18
Vyrazily jsme si za kulturou. Obě vyhledáváme náročnější kusy a máme rády experimentální divadlo. Jana měla zrovna volný lístek a já mám pořád tu řečovou vadu, která vám brání říkat NE, tak pro ni byla volba společníka docela snadná. Varovaly nás už davy v modrobílém před divadlem. Já dorazila v černočervené a cítila jsem se tam patřičně nepatřičně.

Prozatím se hrálo na jevišti i na ledě a v hledišti náš pocit nepatřičnosti zmizel. Kabáty ze šatny jsme si vyzvedávaly za odpočítávaní vteřin do konce zápasu a mně došlo, že Kometa vyhrála titul a že jsem svědkem historické události, která mi je ale úplně fuk. Chtěly jsme si po divadle popovídat a tak jsme si v divadelní kavárně objednaly dvě deci bílého vína, jak se to tak pro dámy našeho věku a postavení hodí. Hovořily jsme právě o úspěších svých studentů a potažmo i našich pedagogických úspěších při výuce jazyků, když se do divadelní kavárny nahrnula partička fanoušků Komety. Hovor o tom, jak nejlépe žáky namotivovat pak přerušilo skandování sloganu "Tak jsme mistři no a co, no a co." Začaly jsme rozebírat potřebnost hry ve výuce děti i dospělých, ale přes skandování Li a Li a Líbéte nám prdele jsme měly potíže se slyšet.

"Holky, my máme titul a co vy" prolomil ledy ten bez zubů. My máme taky tituly, tak tu radost chápeme. Na oslavu vítězství jsme si objednaly další dvojku. "Holky, vám je to snad jedno, že Kometa vyhrála? Ste snad z Liberca?" Zeptal se nás ten v dresu Zetor. "Zděléte podprdy a hoďte na stůl kalhotky" pokračoval a spiklenecky na mě mrkl "Tobě já věřím" Asi jsem ho zklamala a svoje kalhotky nikam nehodila. Raději jsem do sebe naklopila druhou dvojku a objednala si třetí. A chlapci začali zpívat hymnu komety. Freude, schoner Gotterfunken byla má záchrana při maturitě z němčiny a dokázala jsem se k ní dostat z každého z třiceti maturitních témat. Ani jsem nevěděla, že dokážu zazpívat stejně hlasitě jak osm chlapů. Asi si to dám do životopisu, jako jeden ze svých největších životních úspěchů. A proto Vzhůru modrobílé šály, vzhůru Brno Kometa. Hudba lidi sbližuje. Byl to fajn večírek.

Konspirační rande

14. dubna 2017 v 8:48
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Šla jsem na rande. Ze seznamky. Ale možá to ani nebylo rande, možná to můj společník pojal jako osvětovou činnost. Plně v duchu hesla tohoto týdne si vzal slovo a hovořil. Asi mám napsáno na čele, že je potřeba se se mnou bavit o politice, protože všechna moje rande za poslední rok se zvrhnou v hlubokou politickou debatu. Někdy zajímavou, ale spíš ne. Ani nevím, jak se to tak stane, ale jak už to jednou začne, není návratu. Moje prosby, ať změníme téma, vedou jen k tomu, že si za večer vyslechnu víc konspiračních teorií.

Takže včera jsem si zopakovala, že všichni jsme zmanipulovaná masa, co bere zprávy jen z Babišových médií a televize nám lže. Já to těžko posoudím, protože sama televizi nemám, ale moje rande, říkejme mu třeba Karel, o tom ví svoje. Kouká na zprávy denně a ví, že je to všechno podvrh. Na Měsíci nikdy nikdo nepřistál, všichni to už dneska vědí, že se to točilo v Texasu a v Arizoně a že na tom videu je spousta chyb. Lidskému tělu totiž při průchodu ionosférou úplně změknou kosti a zabráníte tomu jen když raketu opláštíte deseti centimetry olova. Ale to vám zase nevzlítne ta raketa, to dá rozum, žejo. A kdyby náhodou někdo pochyboval, tak Neil Armstrong se po "přistání" mračil a to je přece jasnej důkaz, že to bylo celý fingovaný.

Johna Lennona nikdo nezastřelil, dodnes žije v Indii. Mark Chapman, jeho vrah, je dodnes v hypnóze a v base. Je podezřelé, že ho nikdo předčasně nepropustil a to i přes jeho vzorné chování. To je další jasný důkaz, že je to celý zmanipulovaný. Řídí ho možná Ilumináti, z jachet, co se teď stahují k Číně. Na internetu to prosáklo, ale Babišem ovládaná média o tom mlčí. Všeobecně se ví, že Ilumináti by chtěli nejlíp řídit tento svět z Marsu a nechat současné lidstvo pozabíjet se mezi sebou, ale uniklo mi, jestli ionosféra nemá na Ilumináty vliv, nebo zvládnou tu olověnou raketu. Každopádně je pro ně úplně jednoduché nám sypat něco do vody a vydírat vládu, protože vodovody vlastní Francouzi a to je taky jasný spiknutí. Už jsem jen čekala, kdy dojde na Chemtrails, ale o těch jsem se včera nedozvěděla nic.

Tou dobou už dávno bylo jasné, že Karel není tím princem na bílém koni, kterého vyhlížím. Že druhé rande a podrobný výklad o tom, co se stalo jedenáctého září už prostě nezvládnu. Pro něj je svět zlý, nebezpečný a spěje ke konci, všichni nám jdou po krku. Já žiju jinde. V místě, kde si lidi pomáhají, mají se rádi a koukají se na to, co se povedlo a problémy se snaží řešit. A neřeší je tím, že koukají na děsivá videa a pak o tom mluví. V mém světě lidi jdou a něco udělají. Takže nemusíme cestovat do vesmíru, v jiných světech žijeme už tady.

P.S. Není tu zdaleka všechno, jenom Karlovy monology. Naší debatě o uprchlících a přímé demokracii hodlám věnovat samostatné články.

Horoskopy nelžou

7. března 2017 v 22:43
Retrográdní Venuše vám pro dnešek zařídí setkání se starými přáteli, dočetla jsem se ráno v horoskopu. Venuše totiž určuje to, co se nám líbí, co nám dělá radost. A tak jsem šla do kina. Svoje předsevzetí, že uvidím alespoň jednou za rok nahého chlapa jsem si splnila hned asi v osmé minutě filmu. Dávali zrovna T2 Trainspotting.

Vzpomněla jsem si jak jsem před dvaceti lety v úplně jiném kině koukala na Trainspotting. Věděla jsem to už z programu na vývěsce, že by se mi ten film mohl líbit a po pár vteřinách jsem pak věděla, že opravdu koukám na zvláštní film. Měl skvělej soundtrack, neobvyklý hrdiny, kteří byli jen o fous starší než já. Byl srandovní a vůbec celkově vyzníval dost nejednoznačně. Nemohla jsem si tenkrát přečíst recenzi na čsfd, nemohla jsem použít webový slovník a ani wikipedie neexistovala. Anglicky jsem taky pořádně neuměla, ale rozuměla jsem té snaze pochopit, o co tady jde, pochopit jak žít a taky jsem rozuměla strachu z opakování chyb vlastních rodičů.

Dnes už vím, že Trainspotting je stará zábava, kdy chodíte na trať a poctivě si zapisujete čísla všech vlaků, které projedou kolem. Snadno si to vygůgluju. Taky jsem si zvolila virtuální život. Naučila jsem se díky němu anglicky, koupila si letenky do Edinburgu, našla si co dávají v kině. A dnes jsem opravdu měla pocit, že jsem se po dlouhé době potkala s někým, koho znám už hrozně dlouho a dobře. A to včetně Begbieho, se kterým se člověk vlastně vůbec kamarádit nechce. Chápu Rentnovo citové pouto k místu, kde se narodil a k lidem, se kterýma vyrůstal, prožívám to taky. Rozumím Spudovi a jeho snaze zbavit se závislosti na heroinu - nepřekonávám snad právě svou vlastní závislost na Facebooku? Jsme všichni pořád stejní jako před těmi dvaceti lety. Snažíme se co nejlíp naložit s časem, který tu máme k dispozici.

Svět se změnil a my taky. Naštěstí lze všechno vyčíst z hvězd.

Suchej únor a Březen bez bučku

3. března 2017 v 13:57
Držela jsem letos suchej únor. Posledního ledna jsem přišla domů lehce ovíněná a to mi vnuklo myšlenku oprostit se od alkoholu na celý měsíc. Pila jsem kafíčka, džusíčky a jen asi dvakrát jsem litovala, že si nemůžu dát malý pivo, na který jsem měla zrovnachuť. Venkoncem ten měsíc utekl jako voda a prvního března jsem si dala jednu točenou desítku a předsevzetí. Předsevzetí, že se po celý měsíc nepodívám na Facebook.

Když můžu vydržet měsíc bez alkoholu, tak přece můžu vydržet i bez lajků a statusů. Věděla jsem, že to bude krušné, ale asi jsem nečekala, že to bude až tak krušné. Dnes abstinuju třetí den. Jsem nervózní, jsem podrážděná. Je to bez Facebooku ještě vůbec život? Připadám si jako člověk, který přestal s heroinem a přemýšlí nad tím, jestli má ten život smysl, když v něm chybí heroin. Ano, a to je teprve třetí den. Několikrát denně mě napadne, že bych se přece jen přihlásila. Nebo že jsem si akci Březen Bez Bučku beztak vymyslela sama, že to můžu kdykoli položit.

Pak si řeknu, že to přeci jen zkusím nějak vydržet. Přečtu si aspoň pár komentářů na Novinkách. I heroinová zívislost se přeci nejsnáz léčí substitucí, kuřáci mají svoje náplasti s nikotinem. Já se zkouším ošálit internetovýma diskuzema a více než stresujícím pobytem na seznamkách. Ještě mi zbývá 29 dnů, 682 hodin a celých 40863 minut. Vydržím se sebou? Vydrží se mnou ostatní? Uvidíme, co nám Březen Bez Bučku ještě přinese.

Kam dál