Do Brna by chtěl dojíždět každej

11. listopadu 2018 v 21:53
Všichni moji prarodiče se narodili v okruhu půl druhého kilometru. O praprarodičích to bohužel říct nedá, protože do jejich životů vstoupil konec druhé světové války a vznik Československa. Při pozemkové reformě si jedni koupili zbytkový statek a museli se stěhovat. Do práce chodili za humna na pole, tak jak to bylo po generace před tím. Moji prarodiče otáleli se vstupem do jednotného zemědělského družstva a aby je komunisté snáz namotivovali vstoupit do družstva, museli na svoje polnosti dojíždět skoro čtyři kilometry. Celé generace mých předků tedy žily v jednom místě, jen jednou za týden jeli na povozem na trh do nejbližšího města.

Většina obyvatel naší vesnice ještě v sedmdesátých letech nemusela nikam za prací dojíždět, pokud teda nepočítám ten kilometr na kole do JZD, ve kterém pracovali skoro všichni. Moji rodiče a jejich kamarádi za svobodna bydleli na dělnické ubytovně a pak si hledali práci tak, aby do ní mohli jezdit autobusem. Pracovali všichni od šesti do dvou a všichni jezdili jedním autobusem ráno tam a odpoledne zpátky. Každý musel mít v občance razítko potvrzující, že je řádně zaměstnán.

Ale pak se věci začaly měnit. Razítko už nebylo potřeba, ale bylo potřeba mít patřičnou kvalifikaci a správný kádrový profil už najednou nestačil. Dnes ani jeden z mých kamarádů a známých nepracuje v JZD, tam pracují stroje a pár absolventů zemědělských fakult. Prodavačka z místní jednoty může pořád dojíždět na kole, ne tak její kamarádka, která získala práci v Tescu. Ta si musí udělat řidičák a jezdit autem, protože na odpolední směnu by musela jet už tři hodiny před jejím začátkem a poslední autobus domů jí jede v sedm. Směna končí v deset.

Tohle samozřejmě nepotkalo jen mě a moje kamarády, to je věc, která se týká nás všech. Po celém světě lidé opouštějí tradiční venkovský způsob života a stěhují se za novými možnostmi do velkých aglomerací jako je Brno, nebo dokonce i větších. Za posledních patnáct dvacet let tu otevřelo spoustu nových kanceláří, ve kterých pracují venkované a dokonce cizinci, protože už není kde brát.
Všichni pak stojíme v nekonečných dopravních zácpách a nadáváme na Hollana. Já bych si taky ráda koupila byt v Brně a do práce jezdila na koloběžce, abych snížila svou uhlíkovou stopu. Má to dva drobné háčky a to ty, že Brnu chybí byty a mně v peněžence několik miliónů. A proto bydlím na venkově. Není to proto, že lidem narozeným ve městě závidím kina, kavárny, parky, fitka, výstavy a jako pomstu je chci udusit výfukovými zplodinami. Je to proto, že nemám moc na výběr. Pokud nechcu bydlet u rodičů na venkově a být na dávkách, musím pořád za prací a na úřady dojíždět. Tak snad někdo brzo vynalezne něco, co by přenášelo informace a přes co by se dalo s lidma mluvit na dálku, abych si ty svoje excelový tabulky mohla vybarvovat i z toho venkova.
 

Poučení z komunálně volebního vývoje roku 2018

7. října 2018 v 14:12 |  Ela a politika
Já si tady jen tak odložím pojednání o specifických problémech letošních komunálních voleb.

Velkoměstské problémy:

1. Nevadí, že máš nejlepší program, kompetentní kandidátku na primátorku, supr lidi za ní a je za tebou vidět spousta práce. Je to k ničemu, když to není pod značkou, která jede na vlně (byť je ta značka personálně slabá a umožní diletantům se dostat zastupitelstev).

2. Chceš Prahu bez kmotrů, víc zeleně, víc cyklostezek a tříděný bioodpad. Komunálky podle tebe na tvoje problémy vůbec nemaj vliv, ale kdybys volil, hodil bys to ODSce. Ehm.

3. V Brně teď všichni nasedneme do aut a tím se konečně vyřesí ty příšerný neustálý dopravní zácpy a zvedne se kvalita ovzduší. Moc těším.


Vesnické problémy:

1. Nespojuj svoje jméno s nepopulární stranou. Raději popros o podporu Radostné Česko nebo podobnou bandu, o který nikdo nic neví. Jinak je tu vždycky možnost posbírat podpisy, a když to dala Praha sobě, tak pak už všichni. Jen je potřeba to nenechat na poslední chvílu.

2. Dej si opravdickýho majzla, koho napíšeš na kandidátku. Se všema kandidátama se osobně potkej. Nestačí, že jeden z kandidátů doporučí svýho kámoše s tím, že je to fakt dobrej kluk. Lidi ho tam vykroužkujou a on i když celou dobu před volbama jen držkoval a kampaň "konstruktivně" kritizoval je v zastupendu a hlasuje s těma, proti kterejm si to celý organizovala.

3. Nestačí se několikrát zeptat lidí, jestli sou si fakt jistý, že chcou kandidovat na třetím místě. Chcou a když jsou zcela podle očekávání zvoleni, začnou si stěžovat, že je chudáky čeká další práca a že na to nemaj čas.

4. Napíšeš na fejsbučku sedm statusů na téma jak volit. Obtelefonuješ polovinu příbuzných a vysvětlíš jim záludnosti volebního systému. Stejně je v urně několik desítek hlasů pro stranu a v rámci ní pro jednotlivé kandidáty. Ti na vrchních místech, kterých ste se chtěli zbavit křížkováním vám tímto mými ústy děkují.



No co už, připomeňme si dnešní facebooková slova pana Patočky: "Nakonec: nezapomínejme prosím, že ať už to dopadne jakkoli (hrozně), o podobě světa v kterém žijeme se nerozhoduje jen jednou za čtyři roky vhozením papíru do krabice, ale každodenní aktivitou nás všech. Držme si v ní palce"

Tak zas za čtyři roky čau!

Nature versus nurture

5. října 2018 v 12:11
Samozřejmě, že nejsu tím kým mám být! O tom žádná. Měla bych být dlouhonohá štíhlá brunetka s roztomilým kukučem. Metr šedesát tři, padesát kilo. Taky bych měla být inteligentní, oblíbená, okouzlující, sportovně nadaná, běhat, lézt po skalách a dělat jógu, nebo pilates. Prostě být trochu víc cool. Mělo by mi být tak dvacet tři nebo maximálně dvacet šest. Měla bych mít skvělýho přítele se kterým se milujeme a právě plánujeme svatbu a na farmě pro naše harmonické rodiny a nejbližších sto přátel. Bude to veganský a nikdo kvůli tomu nebude držkovat. Bude tam panovat všeobecně skvělá nálada, šampaňský poteče proudem a kapela to těžce rozpálí. Taky bych samozřejmě měla být opravdická blogerka a minimalistka. Doma mít pořád naklizeno a z podlahy se vždycky dá jíst a to i přes to, že se starám o tři pejsky a dvě kočičky. Z útulku, jak jinak. Chodila bych pěšky do práce zachraňovat velryby a na děti sbírala víčka. Kdybych byla tím kým mám být, byla bych báječná, ne taková, jaká su doopravy.

Su bohužel nudná účetní se třema sadama příborů, plnou knihovnou a můj kukuč vůbec není roztomilej. Je neutrální až to slabý povahy někdy trochu děsí. Můj přítel je stejně tak imaginární jako smečka koček z útulku. Na kočku nemám čas, musím totiž koukat na kočičí videa na youtube. Velrybu sem nezachránila ani jednu a místo opravdickýho blogování píšu tohle. Když teda zrovna nebrečím ve vaně, protože mě nikdo nemá rád.

Za to, že nejsu tím kým mám být může z jedný části genetika a z druhý prostředí. Zažívám na svou kůži denně dilema mezi nature versus nurture. Ukažme si to na vypečenýmu croissantku, kterej se na mě ráno tak pěkně smál, že to skončilo společnou snídaní. Ta nature (genetika) může za to, že se narodíte se slabou vůlí jako já, a taky po všem přibíráte. Prostředí, neboli nurture znamená, že dete a ten croissant a sežerete, protože ho na vás někdo tak podle nastražil. A pak taky dopadnete jako já. Místo abyste měli naklizeno, nadrobíte si ho do klávesnice a za tričko. Jo nejsem tím kým bych měla být. Z půlky za to můžou geny, z druhý půlky výchova, takže su v tom úplně nevinně.
 


Jedenáct kandidátů

21. září 2018 v 16:18 |  Ela a politika
Číslo jedenáct je pro město Brno magické. Možná to ví i vedení České televize, které si včera do své debaty kandidátů na primátora pozvalo přesně jedenáct kandidátů. Potěšili mě tím. A hlavně mě potěšili tím, že si pozvali do debaty konečně takzvaně člověka z lidu, paní Andreéu Komárkovou, kandidátku na primátorku ze Sdružení nezávislých kandidátů pro Brno. V průzkumu volebního potenciálu (ten se dělá tak, že respondent odpovídá zda se chystá k volbám a koho by snad volil) o jejím sdružení uvažuje každý desátý volič. Vzniklo to pravděpodobně tak, že lidé ještě nejsou rozhodnutí a odpovídají, že nejspíš budou volit nějaké nezávislé.

Jsem moc ráda, že kandidovat v komunálních volbách může každý. Přesto je velmi neobvyklé vidět mezi protřelými a většinou profesionálně působícími předvolebními lídry obyčejnou ženu, která poté co bude na radnici konečně všechno vyřeší. Teď sice ještě nemá plán, ale po volbách se obklopí odborníky a bude líp i v Brně. Paní Komárková měla přímo v předvolební debatě příležitost nechat si od ostatních kandidátů osvětlit některé záludnosti zastupitelské demokracie. Na oplátku nám vysvětlila, že žijeme tak trochu v apokalypse, kdy drobní podnikatelé krachují jak na běžícím pásu kvůli rezidentnímu parkování. V průběhu debaty se pan Vokřál z jejich úst dozvěděl, že před veřejností tají obecní byty, které hodlá dát uprchlíkům za zády občanů a před občany to tají, ale paní K. ho prokoukla. Uprchlíci jsou osvědčeným ožehavým tématem každých voleb a ani ty komunální nejsou výjimkou. A paní Andreéa proti uprchlické krizi statečně bojuje na svém facebookovém profilu tím, že sdílí různé hoaxy.


Každému, kdo chce kandidovat do zastupitelstva té sebemenší obce bych proto doporučila, aby se dobrovolně nechal zvolit třeba do předsednictva sdružení vlastníků bytových jednotek. Pokud bydlí ve vlastním, může se přidat třeba k rybářskému svazu nebo zorganizovat sousedský piknik či se spolu s přáteli přihlásit do Ukliďme Česko. Přeci to nemůže být tak složitý. Kdokoliv tohle říká prozrazuje na sebe, že opravdu nezažil reálnou politiku ve smyslu jednání s lidmi třeba i protichůdných názorů.Většinou pak rychle přichází prozření, že jednoduchá řešení zní skvěle do chvíle, kdy se je někdo pokusí prosadit v praxi. Pak najednou vyvstanou problémy se zašmodrchanými majetkovými vztahy, nedostatkem aktivních lidí, pomalou legislativou a taky se nezřídka ukáže, že obě skupiny se zcela protichůdnými zájmy mají vlastně tak trochu pravdu. Většinou to přinese pokoru a zjištění, že svět okolo nás je složitý. Prosím, dejte svůj hlas těm, kteří jsou si toho vědomi.

Odkaz na debatu zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/regiony/2600477-predvolebni-debata-zive-kandidati-na-primatora-brna-diskutuji-o-bydleni-i-doprave

Divadlo smyslů

13. září 2018 v 0:11
Možná to znáte taky. Dostanete někde dva lístky do divadla a přemýšlíte s kým jít. Kdybyste znali mě, tak nepřemýšlíte dlouho, protože su osvědčená divačka náhradnice. V hledišti bylo asi třicet stupňů, vydýchaný vzduch a nedalo se dostat k východu. Doufala jsem, že strhující děj a skvělé herecké výkony snad odpoutají mou pozornost od drobného nepohodlí. Na jevišti se objevila první pětice herců a zapálila si prvních pět cigaret. V zápětí druhých pět cigaret. Snažila jsem se nedýchat ten smrad a zároveň dýchat zhluboka, aby se mi neudělalo špatně z toho vedra. A tak to šlo hodinu a půl. Chvílemi kouřila jedna herečka, chvílemi kouřili všichni herci zaráz. Mělo to evokovat zpočátku napjatou atmosféru a pak rezignaci a bezčasí. Hra mě neoslovila,a protože se nedalo utéct, dala jsem si hlavu do dlaní a čekala, až to konečně skončí. Prostě nám to s tím představením neklapalo. To se stává.

Jsem na kouření na jevišti nějak vysazená, vadí mi to už asi deset let. Ano, i já jsem použila cigaretu na jevišti jako rekvizitu. Ale na svou omluvu musím říct, že mi bylo šestnáct a byl to můj první a poslední zoufalý režisérský počin. A proto z vlastní zkušenosti vím, že cigarety na jevišti bývají znamení úplné zoufalosti režiséra. "Jé to pódium je ale velký, vůbec netuším, co by tam ti herci měli celou dobu dělat! A představení by potřebovalo trochu natáhnot, ať lidi nedržkujou, že je to krátký za ty prachy. A co kdyby, to vlastně na jevišti nikdo nikdy neudělal, je to takové provokativní, neotřelé, originální. Skoro se až bojím to navrhnout, ale mám nápad co ještě nikoho nenapadl! Co kdyby se v tom představení jako hodně kouřilo? K vykreslení postav jako."

Přemýšlím, jestli jsem někdy na divadle viděla cigaretu použitou jako rekvizitu s vtipem a s nápadem. Jako něco, co skutečně posunulo děj a mělo nějaký hlubší smysl, nebo třeba vyústilo v neprvoplánový žert. Dopadá to tak, že herci vypadají, že sice nevědí co hrát, proč to hrát a komu tak aspoň na jevišti hodně kouří. A bohužel si nemyslím, že dnešní představení bylo poslední, kde si herci zapalovali jednu od druhé bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Snad časem dostanou režiséři rozum a budou nutit herce třeba nesmyslně dřepovat místo nesmyslných cigaret. Uvidíme a hlavně ucítíme.

Jak se dostat do Brna

5. září 2018 v 23:51
Jak se dostat do Brna je otázka, která se vrací rok co rok a obvykle v září bývá obzvláště naléhavá. Hustý prázdninový provoz se zahustí ještě více a nastává pravidelný dopravní kolaps. Letos jsme školní rok začali pěkně zhurta a zablokovali jsme si město, které není jen městem, ale rovnou životním stylem, hned třetího a čtvrtého září. Se slzou v oku vzpomínám na obří zácpu ve kterou se Brno proměnilo loni 19. září, o necelé tři týdny později. Sofistikovaný systém uzavírek a výluk na trati má asi zabránit nelegální migraci, ale nevítaný vedlejší efekt je to, že se já a se mnou tisíce dalších nemohou dostat včas do práce.

V Černě hoře se opravuje most, na přetížené dálnici od Slavkova hlásí ráno dopravní komplikace asi obden. Když jedete do Brna po silnici číslo 23 od Třebíče nebo po silnici 602 od Zďáru musíte to vzít přes Bosonohy. Samozřejmě, že tam stojíte v koloně. Jestli si myslíte, že na to vyzrajete a pojedete vlakem, tak jste na omylu, protože na trati je výluka snáhradní autobusovou dopravou si postojíte ve stejné koloně.

I takový sportovní antitalent jako jsem já by raději jezdil do práce na kole, než seděl dvě hodiny v zácpě před kruháčem v Troubsku. Bohužel mi v tom brání pud sebezáchovy spojený s neexistencí cyklostezek celkovým stavem infrastruktury v blízkém okolí. Pořád raději stojím v zácpě s ostatními, než abych se nechala předjíždět kamiony na úzké silnici třetí třídy v okolí Střelic. Brňané mají svou cyklostezku od Priglu k Olympii a to nám všem v jihomoravském kraji prostě musí stačit. Dojedeme na ni ideálně autem.

Brno je skvělé místo pro život, ale přestěhovat se do něj je pro většinu lidí neuskutečnitelný sen. A proto dojíždíme. Na zanedbané Hlavní nádraží, které vypadá dost neutěšeně a nebo nedejbože na Zvonařku, která vypadá ještě mnohem hůř. Rozbitá skla vývěsek z osmdesátých let minulého století, díry v betonu, smrad a zboží vietnamských obchodníků vystavené tak, že se kolem něj dá stěží projít. V takovém prostředí vás přepadne beznaděj raz dva náladu vám nezvedne ani Starobrno z několika místních ošuntělých bufáčů. Počůrat roh čekárny a ušetřit tak pětikorunu vám pak nejspíš přijde jako dobrej nápad.

Kulisy apokalypsy se nezastaví u hranic autobusáku, ale pokračují na Dornych a Plotní, kam konečně překládáme tramvaj se zpožděním pouhých 40 let. A kolem rostou kanceláře s logy nadnárodních korporací jako houby po dešti. Ale zamýšlí se naši volení představitelé nad tím, jak se do nich dostanou ti, co v nich mají pracovat? Třeba z Moravského Krumlova, kde si pořízují vlastní bydlení, protože bytová krize je až takhle vážná. Magistrát to netrápí, ti co cestují zdaleka nemají volební právo v Brně a Moravský Krumlov to taky netrápí, protože ty hnusný nádraží a kolabující doprava jsou přece problém Brna. Kdo se konečně zastane nás cestujících ve veřejné dopravě a bude hájit naše zájmy? Vždyť jsou to zájmy nás všech.

Svobodně si zakouřit

19. července 2018 v 9:43

Můj nedávnej článek o tom, že všichni venkovani nejsou polodementní burani, kvůli kterým je potřeba hlavně nepřestávat kouřit v restauracích (rozuměj venkovských čtyřkách) tady vyvolal poměrně bouřlivou debatu.

Pan Matthias mi napsal: "Nezlobte se na mě, ale váš pohled na zákaz kouření je totální ignoranství. Snažíte se bagatelizovat a zesměšňovat věc tak vážnou jako je omezování svobody. To je jako kdybych si dělal srandu z toho, že někdo nemohl studovat za komunistů, protože neměl rodiče ve straně. Omezování svobod je nutné brát vždy vážně - protože nevíte jak a kde a komu to ublíží.
Za druhé vůbec nejde o kuřáky - jde o práva majitelů hospod si sami rozhodnout, co se bude nebo nebude dít na jejich vlastním pozemku. Zakazovat kouření státem je zhruba stejné jako kdybych nejdříve prohlásil váš dům za veřejný prostor (ačkoliv jste za něj dal vlastní peníze) a následně určoval jakou barvu zdí budete mít uvnitř. Jakou barvu budou mít koberce a co budete mít v příborníku. Jestli se má kouřit nebo ne si má určit majitel a ostatní si pak určí jestli do té hospody půjdou nebo nepůjdou. Yup, it's that simple.
Bohužel náboženství v podobě uctívání státu už dosáhlo takové úrovni, že je dnes normální myšlení "něco se mi nelíbí, stát by to měl zakázat".


Stát všemožně zakazuje a reguluje naše životy. Od toho tu je. Ráno vstaneme ve svém zkolaudovaném bytě (kde je svoboda stavět si jak uznám za vhodné?), vyčistíme si zuby certifikovaným kartáčkem (čímž pošlapeme svobodu výrobce prodat nám kartáček sice s rukojetí na dvě použití ale zato s toxickýma štětinama napuštěnýma dioxinem). Snídáme rohlík, upečený pekařem poučeným o bezpečnosti práce, ze kterého jsme odvedli DPH. Stát a jeho regulace nám zasahují do těch nejintimnějších detailů našeho života. Svoboda jednoho končí, tam kde začíná svoboda druhého a je nás tu opravdu hodně s dosti protichůdnými zájmy. Proto přichází na scénu stát, který se snaží nakreslit kudy ta hranice mezi našimi svobodami probíhá. Stát někdy zakáže něco co se mi nelíbí, někdy reguluje to co mám rád. Je to proto, že zrovna převáží zájmy těch, které můj koníček (třeba vytvářet černé skládky) omezuje. Navíc představa o tom, co je dobré a prospěšné a co by se mělo zakázat se mění v čase. Kouření se takto postupně vytlačuje na okraj společnosti zatímco třeba práva zvířat nabývají v čase na důležitosti.


Svoboda není jenom naše právo zapálit si k pivku a právo majitele otevřít si kuřácký podnik. Majitel pořád může ve svým kouřit, jen to nesmí být státem regulovaná restaurace. Je to podobné jako v autě. Ve svým si klidně zapalte, ale nekuřte ve vlacích českých drah. Zákaz kouření na veřejnou diskuzi působí jako rudý hadr na býka. Při tom při omezování ostatních svobod zůstáváme klidní. Proto někomu připadá, že svobodu kouřit bagatelizuju, ale na druhou stranu se snažím vysvětlit, že to není ta nejdůležitější lidská svoboda, se kterou to stojí a padá. Svobodně se stěhovat, cestovat, volit si povolání, partnera nebo názory jsou svobody mnohem důležitější. Ráda bych viděla, aby lidé se stejnou vervou jako kuřáky hájili i porodní asistentky a jejich svobodný výkon povolání. Ráda bych viděla vzbouřenou debatu, když se romským dětem upírá svoboda vzdělávání kvůli jejich původu. Ale to je každýmu jedno, protože to nejsou naše děti. Ty cigára naše sou.


Připadá mi, že debata o svobodě se v našem veřejném prostoru smrskla pouze na svobodu majitelů hospod a kuřáků. V týhle debatě se často přehlíží ochrana zaměstnanců před zcela zbytnými dávkami cigaretového kouře. Svoboda lidí, kteří chtějí dýchat čistý vzduch. A tahle svoboda nesmí být brána na lehčí váhu, protože nevíte jak a kde a komu to ublíží. Svoboda je velmi vágní pojem a každý za tím vidí něco jiného. Proto prosím ty, pro které je pojem svoboda důležitý, aby nepřirovnávali zákaz kouření v restauracích ke gulagům. Pro ty z nás, pro které svoboda kouřit není nejdůležitější lidské právo to zní fakt blbě.

Představa globální apokalypsy

15. června 2018 v 15:05
Jako vášnivá čtenářka apokalyptických románů často sním o konci světa. V mých představách svět neskončí kvůli ekologické katastrofě. Třeba kvůli tomu, že brzo vymřou včely a zhroutí se celý ekosystém. Nepředstavuju si ani apokalypsu způsobenou zamořením Země neskutečným množstvím jednorázových plastů, odpadků a jedovatých chemikálií. Nezaobírám se ani tím, že brzo vyhubíme všechna volně žijící zvířata a ve vysychající krajině nebude žádná pitná voda. Tohle je příliš realistická vize budoucnosti tak proč nezapojit svou fatazii.

A tak si představuju noc oživlých mrtvol v ulicích Brna. Nebo invazi nepřátelských mimozemšťanů a vypuknutí zhoubné pandemie. Rozezní se kolísavý tón trvající 140 sekund, který značí všeobecnou výstrahu? Bude nás rozhlas, placený z našich daní včas informovat? Nebo to propukne z ničeho nic na celém světě zaráz, takže nás nikdo ani nestihne varovat a než si všimneme, že se něco děje, bude už pozdě? Kde zrovna budu, až se to stane? Kam se vydám až bude jasný, že je to skutečnost a ne poplašná zpráva? Promýšlím varianty co dělat, když mě apokalypsa zastihne v práci, nebo na pivu nebo někde na výletě. Jaký budou nejlepší únikový cesty z města na venkov? Doma mám aspoň zásoby na pár dní, s tím by se chvíli vydržet dalo, musím si jen dávat pozor a mít po ruce pořád pitnou vodu, to je základ. A konečně bych si měla pořídit ten lihový vařič a vůbec si nastudovat triky a tipy zkušených preperů. A pak se ve svých úvahách zarazím, protože tohle mě přece trápit vůbec nemusí.

Já nebudu ta cool hrdinka, co objeví zázračý lék, domluví se s mimozemšťany a zavede multikulturní lidsko-zombie společnost. Já budu dávno mrtvá. Su člověk, kterej patří na zahrádku kavárny ke dvěma decem růžovýho vína a k debatám o literatuře. V zombie apokalypse nepřežiju ani den. Su strašně důvěřivá a skočím na každou lest. Teda skočím, dyť já neumím ani skákat a už vůbec ne běhat! Dohoní mě i dvouletý batole a schovávat se vlastně taky moc neumím. Pochod smrti by pro mě trval pár kilometrů, víc bych ve vysokým tempu nedala. Samozřejmě pokud by to bylo z kopce, do kopce bych se netrápila vůbec a poprosila rovnou o ránu z milosti. Buďme realisté. Se svým přežíváním po konci světa si fakt lámat hlavu nemusím. A na to se napijem! Dvě deci růžovýho by to mohly spravit.

Esemeska 2

13. června 2018 v 8:42 |  Ela mezi pozemšťany
Jedu si takhle včera večer šalinou, roztažená přes dvě sedačky, však je všude okolo místa dost. Strategicky sem zabrala sedadlo do uličky, aby si vedle mě nikdo nesedl a nesmrděl nebo nechtěl nedejbože třeba půjčit telefon. Co půjčit, ale posílat z něj slohová cvičení. S interpunkcí. Lidem, co je právě pustili z lochu. Známe to. Neuvěříte, co se stalo potom!

Koukám z okýnka a najednou zaslechnu mužský hlas za sebou jak někomu říká, že nemá kredit. A ženský hlas, co odpovídá já vám to pak zaplatím. Otočím se a je to ona. Kulatá paní, která se pár týdnů zpátky se mnou tolik sblížila. Nebo to sem si aspoň myslela já. Určitě si mě pamatuje, když jen díky mojí dobrotě se konečně odpoutala od svého násilnického ex a díky té předlouhé esemesce, poslané zadarmo z mého telefonu se konečně posunula vpřed vstříc světlým zítřkům. Určitě na mě často s láskou vzpomíná, kolik dobra jsem jí jen toho jarního večera prokázala. A už se naklání ke mně a ptá se, jestli se může na něco zeptat.

Dneska sem byla drsná jak šmirgl papír a rovnou sem řekla, že já jí telefon půjčovala minule. Prý že jí teda určitě ne, ale víme svoje. Lidi by si měli pomáhat a bejt na sebe hodný, ale zase vodáď pocáď!

(první díl: http://eleonorakolcava.blog.cz/1804/esemeska)

Ujel mi vlak

7. června 2018 v 9:27 |  Ela hledá otce svých dětí
Zdá se, že mi ujel vlak. Nebo si to alespoň myslí pan M. ze seznamky, který mě onehdá pozval na rande. Na fotce měl pan M. zasněný pohled a zdálo se, že bych jednou mohla mít to neskonalé štěstí a jít na rande s mužem vyšším, než su já sama. No neberte to. Mou závratnou výšku metr sedmdesát opravdu přerostl. Tím však vyčerpal kolonku kladných bodů pro zbytek odpoledne a vlastně i života. On na tom byl chudák mnohem hůř, já jsem u něj nedostala kladný bod ani jeden.

Nelíbilo se mu, kde pracuju, jak mluvím, že chodím do kina, že jsem dokonce byla v hospodě. Byl pobouřen skutečností, že vlastním auto. Můj vkus ho taky pobuřoval. Rozhovor byl čím dál absurdnější a nechápala jsem, jak jsem se vlastně dostala do týhle situace. To mám za to, že si chcu najít chlapa se srdcem na pravém místě. A pak to přišlo. Přišlo něco skandálního, co ho šokovalo úplně nejvíc. Zasmála jsem se nahlas. Ano. Na ulici. Tam, kde ho klidně mohl někdo vidět po boku šílené ženské, co se směje.

Vše bylo ztraceno, už si přede mnou nemusel na nic hrát a rozhodl se, že mi řekne PRAVDU. Někdo jako já si partnera stejně nikdy nenajde. Někdo jako já by měl vyhledat odbornou pomoc a nechat si předepsat nějaká účinná psychofarmaka. Ta by mohla moje problémy se životem alespoň zmírnit, když už ne úplně vyřešit. Su totiž, jak sama jistě uznám, beznadějnej případ. Radil mi z pozice experta, on už odbornou pomoc vyhledal a prášky na hlavu bere. A mám se na něj podívat, on je totiž na rozdíl ode mě v pohodě.

Vlak mi ujel, su bezdětná singl a čím dál víc přes třicet co se směje nahlas. Mám to marný. Ale kdyby náhodou přijel jiný vlak, v podobě nápadníka, který by mě kritizoval za úplně všechno, který by mě nenechal doříct větu, který by se při rozhovoru se mnou škrábal na koulích tak jako pan M., nechám ho zase ujet. I kdyby to znamenalo, že až do smrti budu sedět sama na nádražce v Přerově.

Kam dál