Esemeska

Středa v 23:19
Nemám ráda lidi. Někdy se jim člověk ale nevyhne, tak jako já dneska večer v šalině. Schválně jsem se roztáhla přes dvě sedačky, aby se lidé v poloprázdné večerní MHD rozmístili rovnoměrně a hlavně ne na sedadlo vedle mě. Hned na další zastávce si ke mně přisedla starší kulatá paní. Mrkla na můj telefon a zeptala se, jestli v něm mám esemesky. No mám a hned mě napadlo, že chudák Máňa má vybito a Pepa neví, kdy na ni čekat, aby chudák něšla sama domů. Poskytla jsem tedy ženě v nesnázích svůj milovaný telefon. Lidi by si měli prostě víc pomáhat a slabší chránit a silnějším ustupovat.

S pocitem právě vykonaného dobrého skutku koukám z okýnka a poslouchám jak ťuká, ťuká a ťuká. Já se snažím i obsáhlé informace nacpat do jedné zprávy, abych ušetřila, ne tak ta dobrá žena vedle mě. Přemýšlela jsem chvilku nad tím, jestli se mám ozvat a upozornit ji, že Vojnu a mír opravdu v jedné esemesce posílat nemusí, obzvlášť když je to z mýho telefonu. Taky jsem si netroufla ji upozornit na možnost přeformulovat text tak, aby byl úderný a krátký, jak to dělám já. Raději to celý vymažu a začnu znova, než by mi zpráva zbytečně o dva znaky přetekla do dvou, to dá rozum, že jo. Ale měla sem trochu strach,aby neměla pocit, že se povyšuju, že su nějaká elitářka, když mám nejen kredit ale aji nabitej telefon, ze kterýho dou odesílat esemesky.

Chvilku jsem ještě přemýšlela o dobru ve světě a jestli má cenu za ně bojovat, když mi konečně ta dobrá žena vrátila můj mobil. Načež zahlásila, že určitě nesmím zvedat hovory z čísla, na které právě odeslala svoje sebrané memoáry.
"Víte von můj bejvalej se právě vrátil z kriminálu no a já sem mu psala, ať mě nekontaktuje. Von mě tolikrát zbil, že sem se aji přestěhovat musela. Jé co já s ním jenom zažila za problémy. Tak až vám bude volat, tak se s ním nebavte, von totiž umí napíchnout telefon a zjistit si kde člověk bydlí, tak jako aby mě nenašel. Nechcete to zaplatit, že ne?"
Tak to vám paní pěkně děkuju! Jen doufám, že se to všechno nějak vysvětlí. Lidi by si měli pomáhat a bejt na sebe hodný, to se snad všichni shodnem, ne?
 

Jedna chvilka pro demokracii

12. dubna 2018 v 11:05
V pondělí se demonstrovalo v mnoha českých městech proti tomu, aby jsme měli premiéra, který spolupracoval s STB. Proti tomu, aby tento člověk ovládal vyšetřující složky, které mají zjistit, jak to bylo s Čapím hnízdem a korunovými dluhopisy, člověk, který stojí za zaklekáváním na konkurenty holdingu, který čirou náhodou dlouhou dobu patřil jemu a teď patří jeho nejbližším příbuzným. Na náměstí zaznělo spousta projevů, některé lepší, jiné horší. Ale suveréně nejhorší byly ty, kde mluvčí apeloval na shormážděný dav, ať si chrání demokracii.

Vůbec jsem nechápala o čem mluví. Proč si mám chránit možnost chodit k volbám, když u těch voleb nemám možnost si vybrat někoho, kdo by reprezentoval moje zájmy? Proč mám chodit k volbám, když jejich výsledkem je opoziční smlouva, která je v přímém rozporu se zájmy obou soupeřících skupin, které takovou smlouvu uzavřely? Proč mám chodit k volbám, když je tady stejně všem všechno jedno? A pár lidí, co se tady snaží dělat z tohoto světa lepší místo tím, že pomáhají těm nejslabším a znevýhodněným jsou terčem nenávisti a závisti. Proč se snažit o demokracii, když o to nikdo nestojí?

Je to jen prázdný pojem, dokud státní správa nezaklekne na mě, nebo mou rodinu, bude mi to upřímně jedno. Mnohem víc mě bude štvát a štve, že autobus, kterým chci jet na demonstraci nejede vůbec, ten následující stojí dvacet minut v zácpě na D1. Štve mě, že mi v zimě nikdo neprohrne silnici, protože ti venkovani sou stejně blbci. Jsem naivní idealistka, co věří v lepší zítřky, ale přestávám se divit lidem, co volili Hitlera, protože jim postavil sjizdnou dálnici. Kdyby mi Okamura prohrnul v zimě cesty tak mu to možná hodím taky. Demokracie je k ničemu, když neochraňuje naše zájmy. To bychom jako demokrati měli mít na paměti především a vědět, že ideálů se člověk nenají.

Chvála občanské společnosti

10. března 2018 v 9:46
Výraz občanská společnost evokuje něco sluníčkářského a havloidního. Slova, která používá pražská kavárna a která mají urážet nás, obyčejné venkovany. Nic není tak daleko od pravdy. Na venkově by se totiž občanské společnosti daří. Na venkově nejsou kina, divadla ani galerie. Bez vlastního auta a řidičáku můžete v řadě obcí na výlety za kulturou rovnou zapomenout. A tak si musíte vystačit s tím co máte.

Musela jsem podle hesla kdo, když ne já, žít celý život. Chtěla jsem jít na zábavu? Přidala jsem se k partě, která ji organizovala a večer stála za barem, u vstupnýho nebo v šatně. Chtěla jsem mít u Nás noc kostelů? Nastudovala jsem si historii obce a v kostele prováděla. Chci mít ve vesnici pořádek? Trávím nedělní odpoledne sběrem ojetých pneumatik pohozených v okolních lesích. Není nikdo, kdo by u nás zorganizoval Ukliďme Česko? Dobře, přihlásím se sama, sami jste si to zavinili. Vy, kteří jste tam se mnou stáli za barem nebo v šatně mi beztak přijdete pomoct, protože už jsme se za ta léta skamarádili, záleží nám na sobě a nenecháme se takříkajíc ve štychu.

Sám člověk tak moc nezmůže, je lepší se opírat o partu lidí. O partu, která tvoří tu občanskou společnost.Ty lidi nenajdete ve facebookových diskuzích, jak varují před nebezpečím islamizace Horní Dolní. Nemají na to čas. Ve svém volnu pracují na zvelebení místní hasičky, sokolovny. Jsou to ti kteří vedou malé fotbalisty nebo malé atletky. Ti, kteří to dělají bez nároku na honorář ve svém volném čase. Ti kteří dělají z tohoto světa lepší místo pro život. A proto jim prosím v komunálních volbách dejte svůj hlas. Před islamizací Horní Dolní nás totiž ochrání mnohem spolehlivěji než mudrlanti od klávesnic.
 


U řeky nebo pod Petrovem?

26. února 2018 v 10:58
Debata o přesunu brněnského nádraží opět ožívá a jde do dalšího finále. Vypadá to, že přesun nádraží už je na spadnutí. Dnes jej nejspíš schválí brněnské zastupitelstvo, v květnu pošle Evropská unie peníze a někdy v srpnu se třeba začne konečně stavět. Rychlost stavby je pak prezentovaná jako nejzásadnější výhoda přesunu, protože jinak obě varianty vychází plus mínus na stejno. Přesto mám z plánované stavby nového moderního nádraží obavy.Ten strach pramení z mých vlastních zkušeností se životem a cestováním MHD po Brně a okolí.
Bohužel musím často jezdit do práce a z práce ze Zvonařky, která je opravdovou ostudou města Brna. Ani nádraží v Bělehradě v době, kdy v jeho okolí tábořily stovky afghánských utečenců, nepůsobilo tak depresivně a apokalypticky jako Zvonařka za normálního provozu. A teprve po 40 letech provozu jsme se dočkali strategického projektu Plotní, který přivede šalinu přímo k nádraží. Nicméně si nejsem jista, zda tento strategický projekt, který zkomplikuje dopravu po Brně nejméně na 30 měsíců bere v potaz plánovaný přesun nádraží.
Už v devadesátých letech mi slibovali, že se dočkám studia na modernizovaném kampusu v Bohunicích. Nakonec byl otevřen až v roce 2008 a dnes teprve diskutujeme o tom, jak tam přivést šalinu. Jezdila a jezdím tam často přeplněnou šedesátkou a není o co stát.
Pracovala jsem také v kancelářích na Holandské, kam byl první autobus přiveden asi pět let poté, co tam začali pracovat první zaměstnanci. Než chodit pěšky od Ronda, hodně lidí jelo raději autem. O tom, že by nová linka byla navržena už před otevřením nového technologického parku či administrativního centra si můžu nechat jen zdát.
Na základě těchto zkušeností jsem opravdu velice skeptická co se týče MHD u nového nádraží. O samotnou budovu strach nemám, horší než na Zvonařce to snad nebude, ale
nikdo mě bohužel zatím nepřesvědčil, že varianta Řeka relativně fungující brněnskou MHD nenaruší a nezkomplikuje. Obávám se, že se opět dočkám přesunutého nádraží, ke kterému budu muset chodit pěšky, tak jak jsem chodila ze ze Zvonařky na Hlavní nádraží. Tehdy mi to tak nevadilo, protože jsem byla mladá a nevěděla jsem, že by to mohlo být lepší. Prosím, poučme se z vlastních chyb a ať už bude nádraží u řeky nebo pod Petrovem, udělejme ho tak, aby sloužilo hlavně cestujícím!

Co mi dala škola

10. prosince 2017 v 12:22
Když o tom zpětně uvažuju, tak to, co po mně chtěli ve škole je úplný opak toho, co potřebuju pro život mimo školu. Vlastnosti, kvůli kterým jsem byla považována za problémovou studentku jsou přesně ty vlastnosti, který vedou k tomu, že mě v zaměstnání pořád chce někdo povyšovat a kdybych se nebránila tak už určitě musím někomu dělat manažerku. A to nechcu, protože bych se musela potýkat s tím, že moji podřízení mají myšlení deformovaný pobytem v českém vzdělávacím systému a v důsledku toho je jejich použitelnost pro práci limitovaná.

Abych byla konkrétní. Když po mě zaměstnavatel chce, abych zkusila svou práci dělat jinak, tak to vyzkouším, přemýšlím nad tím, co má moje úsilí přinést a jak nejjednodušeji dojít k cíli. Jsem ochotná udělat chybu, protože to je normální, když zkusím něco, co nefunguje, tak se z toho prostě poučím a příště zkusím něco jinýho. Beru to jako zábavu a podnět k přemýšlení.

Neustále se ale setkávám se zakořeněným panickým strachem ze změn, novinek a z dělání chyb. Nemluvím o řízení letového provozu nebo neurochirurgii, mluvím o lidech, kteří nesnesou pomyšlení, že by omylem vybarvili excelovou tabulku narůžovo místo na modro. Protože tak jsme to dělali vždycky, nechápu proč, ale zaměstnavatel mě platí, tak to tak budu dělat pořád. A s tímhle přístupem se divím, že jsme slezli vůbec ze stromů. Svět kolem nás se mění nevídanou rychlostí a stejně jako Červená královna z Alenky i my musíme běžet čím dál rychleji abychom zůstali aspoň stát na místě. Bohužel českému vzdělávacímu systému se tohle vůbec nedaří a připravuje naše děti na svět roku 1980 a to nebude stačit.

I mě, vzdělanou, zoufalou singl ženu středních let škola připravovala na svět, který v té době už neexistoval. Naučila jsem se číst a psát, ale už bohužel ne počítat. Naučila jsem se nenávidět matematiku a nevěřit si. Naučila jsem se nenávidět angličtinu a bát se mluvit nahlas, protože na schopnosti rozumět a chápat kontext ve škole nezáleží. Až roční pobyt v Anglii a četba výborných anglických knih mě mého odporu zbavila a dnes si přivydělávám jako překladatelka, škole navzdory. Já jsem měla štěstí, že má zvídavost byla tak silná, že zvládla přežít i školní docházku, mají to štěstí i vaše děti?

Pane Okamuro, děkujeme!

3. října 2017 v 16:43
Jedině SPD ve vládě může zajistit stabilitu, bezpečnost a prosperitu, přečetla jsem si na facebooku. Pan Okamura má recept na všechno. Zaplatí si za plakáty, kde říká jasné ne migraci a islámu a problém je vyřešen. Že nás to někoho nenapadlo dřív! Nemuselo to dojít takhle daleko. Až se čmoudi ve středozemním moři dozvědí, že je tu nechceme, hned svoje čluny obrátí zpátky ke břehům Lybie. Stejně tak jako afghánci, když uslyší rázné Okamurovo ne, zůstanou v Kábulu. Vždyť o těch bombových útocích co jsou tam prakticky na denním pořádku se tady skoro vůbec nepíše, tak co vůbec mají za problém. Beztak sem jdou jen znásilňovat naše ženy.

Vůbec nechápu, kde se v lidech bere tenhle způsob přemýšlení. Jak může někdo vůbec uvěřit tomu, že 12 (prokrindáčka dvanáct) uprchlíků zničí naši českou kulturu a potažmo celou civilizaci. Že je potřeba se bránit nejlépe kalašnikovem v každé rodině. Proč? A čemu to pomůže? Nechceme raději jít příkladem? Chovat se tak, že každý zatouží být jako my, dát si pivo a tlačenku, nestresovat se, nějak to vždycky zbastlit a vykládat si vtipy o Pepíčkovi? Nenechte se ovládnout strachem. Nenechte se zachvátit těmi nejjednoduššími emocemi.

Pan Okamura už jednu stranu založil. A tak nějak se stalo, že když z ní zmizely peníze, zmizel i pan O. Teď se blíží nové volby a pan Tomio si jde pro další státní příspěvek tou nejsnažší cestou. Poukazuje na NĚ, na ty, co za to můžou. Že je drahé máslo, že soused má lepší auto, že mi teče okap. Můžou za to čmoudi, na které se dávají peníze a na naše děti co? Na naše děti musíme sbírat víčka. Ale propáníčka, za to přece nemůžou čmoudi, za to můžou politici, kteří sedí v parlamentu a pan Okamura je jedním z nich. Když řeknete ne Islámu tak se nestane vůbec nic ať to řeknete vy, já nebo sám Karel Gott. Všem je to úplně jedno, takové řešení nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Chcete důkaz? Zkuste říct ne svým nadbytečným kilům a sledujte co se stane. Vůbec nic. Stejně jako nám SPD nezaručí stabilitu, bezpečnost ani prosperitu. Budeme muset sami. A to je nepříjemné, člověk se u toho nadře a někdy to dokonce i bolí stejně jako hubnutí. Takže pane Okamuro, děkujeme, děte pryč.

Rande s ajťákem

17. června 2017 v 22:01
Jak jsem stará, tak jsem hloupá. Zase jsem šla na rande. Ze seznamky. Chlapec vypadal podle fotky jako sympaťák a já jsem se mu taky líbila. Už to mi mělo být podezřelé, protože každej borec, co mi připadal jakž takž normální mi po výměně fotek napsal, že sorry, nejsu jeho typ. Tenhle mi sice přpadal trochu podivínskej, ale dala se s ním provozovat jakás takás konverzace, což už samo o sobě je na seznamce dost terno. Tak sem si řekla proč ne.

Psal o sobě, že má metr osmdesát, ale to nic neznamená. Tolik by měl můj vysněný princ asi měřit, protože já sama mám metr sedmdesát a co se dá dělat, toužím po někom vyšším, respektive alespoň stejně objemném jako su já sama. Ukazuje se však, že metr osmdesát je dost vágní pojem a každý si jej vykládáme odlišně. Již jsem měla to potěšení setkat se s celou řadou mužů, jejichž metr osmdesát končil někde v oblasti mého nosu. Tenhle nekecal a fakt byl o kousek vyšší než já, nicméně mě trochu zneklidnilo, že jeho kostkovaná košile naprosto neladila s úplně jinak kostkovanýma kraťasama, mělo mě to varovat.

Vydali jsme se na procházku, protože mi (ehm, říkejme mu třeba) Karel II. už předem psal, že nemá rád hospody a bary. Osvětlil mi tedy, že trpí silnou sociální fóbií, což je důvod, proč mě nikam nevezme a nebude za mě přece utrácet, to dá rozum, že jo. Karel mi začal pokládat otázky, zda mám ráda zvířata a zda toleruju psa v domácnosti. Bydlí totiž s rodiči a dvěma jorkšírákama v bytě a jeho budoucí žena musí mít ráda zvířata, aby to neskřípalo, až se k nim přestěhuje. Další otázky se týkaly mého zaměstnání a koníčků. Připadalo mi to poněkud strojené, tak sem se v žertu zeptala, jestli jako vyplňuju nějakej dotazník, nebo si normálně povídáme, načež Karel smrtelně vážně odvětil, že mám být v klidu, že už jsem mu na většinu otázek z dotazníku zodpověděla, nemá však jasno stran mé rodinné situace.


Přiznal se mi, že ho to dotazování taky netěší a že by si raději naprogramoval robota, co by adeptkám o seznámení s ním pokládal dotazy a odfiltroval ty nesprávné. Protože s programem by se mu určitě nestalo, že by šel na rande se mnou. Uvědomuju si vůbec, že už su za zenitem? Hystericky sem se rozesmála, jak už to tak mám ve zvyku. Karel se zastavil, vážně se na mě podíval a zeptal se mě, jestli sem už s tím vyhledala odbornou pomoc a jestli už mi předepsali něco na hlavu. Řekla sem, že sem necítila tu potřebu a když nejsu s ním, tak bejvám v pohodě a poměrně oblíbená. "To se divím, hele," řekl Karel, "myslím, že by sis měla nechat předepsat nějaký sedativa, já je mám taky a je mi skvěle." A tím sme to rande ukončili. Prášky na hlavu neberu a proto sem se milé děti zase jednou neseznámila.

Hudba

14. června 2017 v 12:22
Minulý týden na noci kostelů jsem si vyslechla jedno zajímavé podobenství. Před jedním městem stáli potulní kejklíři a hráli. Hudba lahodila sluchu kolemjdoucích a vyvolávala na jejich tvářích úsměvy. Někdy byla hudba tak veselá, že se lidé okolo dávali do tance a nepřestávali tančit. Když však šel okolo hluchý poutník zalekl se, protože žádnou hudbu neslyšel a to co viděl mu připadalo jako šílené křepčení a všeobecné pominutí smyslů. Vůbec ne jako radostný tanec za zvuků líbezné hudby.

Poučení z podobenství bylo, že víra je přecetaky taková hudba. Hudba, kterou ovšem slyší jenom někteří. Ti, kteří ji slyší tančí a nechápou, že může někdo zůstávat netečný, když hudba přímo nutí do skoku. Uvědomila jsem si, že každý z nás slyší úplně jinou hudbu, podle které tančí. Jsou tací, kteří tančí na cinkot peněz, někteří slyší volání reflektorů a touží po slávě, jiným učarovala hudba opěvující výkonnost a zase jiným zvuky zvoucí k lásce a pomoci bližnímu.

I samotná víra zní kadému jinak. Někdo předvádí tance v rytmu strachu z věčného zatracení, nenávisti ke všemu cizímu a předvádí bojové figury proti homosexuálům a potratům. Já jsem k této hudbě hluchá a ti, kdo v jejím rytmu tančí mi připadají jako blázni. V mých uších zní Ježíšovo Co jste učinili tomu poslednímu, mně jste učinili a Nechejte maličkých přicházet ke mně. Vyhlížím v davu lidi, kteří se pohupují ve stejném rytmu a věří v dobro. S těmi snadno protančím všechny noci, které mi tu ještě zbývají.

Pavlova

10. června 2017 v 19:14
Anna Pavlova byla kdysi dávno slavná ruská primabalerína, která se vznášela jako obláček pokaždé když tančila. Byla první baletkou, která založila svou vlastní baletní společnost a z Ruska se vydala předvádět svoje umění po celém světě. Traduje se historka, že ve dvacátých letech na její počest chtěli vytvořit dortík, co by byl stejně lehký a nadýchaný jako její baletní sukýnka. Taky je možné, že slavná baletka vyžadovala opravdu lehký dezert.

A tak pro ni upekli takovou obří sněhovou pusinku. Buď to bylo v Austrálii, nebo na Novém Zéelandě a obě země dodnes vedou spor o to, kdo s lahodným dezertem přišel jako první. Tato otázka je natolik zásadní a vzrušjící, že se jí zabývá spousta odborníků na jídlo, kteří se snaží objevit ten úplně nejstarší recept ve všech australských i novozélandských kulinářských časopisech a kuchařkách. Věří, že takový nález pak jednoznačně přiřkne prvenství v tvorbě dezertu jedněm či druhým a uzavře tak dlouhodobé skoro sto let trvající spory ohledně zásadního přínosu světovému kulinářství. Právě teď to nadějněji vypadá pro Novozélanďany, ale Australané se jistě nevzdávají.

Tradiční Novozélandská verze zdobená kiwi a chutná jako marshmallow zatímco australská verze je nadýchanější a křupavější. Obě chutnají báječně, jsou z hodně našlehaných bílkú a krupicového cukru, někdy se škrobem a octem. Základem úspěchu je pomalé sušení v troubě, která se za žádnou cenu nesmí předčasně otevřít. Náhlá změna teplot by zkazila celé kouzlo a z našlehaného obláčku by zbyla jenom keclá placka. Na sněhovou pusinku pak přijde taky jako obláček nadýchana a v ústech se rozplývající šlehačka a úplně navrch ovoce. Je sezóna jahod a v kinech zrovna běží film Dancer o Anině následovníkovi Sergeji Poluninovi. Náhoda? Nemyslím a jdu píct.

Tlustý jako prase

28. května 2017 v 8:53
Konečně se mi na auto rádiu podařilo naladit radio Beat. Ve čtvrtek večer tam Dave Gore uváděl program, který se jmenuje American rock show. Dobrou češtinou s americkým přízvukem představuje méně známé muzikanty. Posledně nám posluchačům chtěl přiblížit postavu významného a nadaného countryového kytaristy a řekl, že býval "tlustý jako prase". Vím, že rádio Beat je poněkud neformální stanice, přesto mě tato formulace v éteru zarazila.

Když se kamarádi baví mezi sebou o někom opravdu obézním, pravděpodobně k tomuhle přirovnání šáhnou často. Někdo, kdo se učí jazyk tak, že hovoří s rodilými mluvčími má ve svém slovníku takových a podobných frází přehršle. Jeho neformální vyjadřovací schopnosti jsou bezvadné. Vím o čem mluvím. Sama jsem se takhle naučila italsky. Dneska umím perfektně nadávat na počasí a fotbalovým rozhodčím, komentovat televizní reality show a o italském jídle a jeho přípravě jsem též schopna fundovaně pohovořit. Italsky, samozřejmě.

Co mně ale stejně jako panu Gorovi chybí je ta tenká linie, která odděluje výrazy co se hodí říkat jen mezi přáteli po desáté večer a těmi, které klidně můžu použít jako rozhlasová moderátorka. Používám italštinu v práci v poměrně oficiálním styku a nemůžu svým kolegům vytýkat, že přehlédli ofsajd a pískají jako ponocní. Přesto už se mi mockrát podařilo použít ekvivalent "tlustý jako prase" a koukat na mírně pozdvižená obočí svých italských kolegů. Jedna z výsad rodilých mluvčích je ta, že přesně vědí, kde ta hranice mezi formálností a neformálností leží. A když ji překročí, tak na rozdíl od cizinců nejsou na území neobratného překladu, ale rovnou se můřou považovat z ahulváty.

Kam dál